Dnešní cesta Volvo Cars k elektromobilitě měla samozřejmě předehru, i když v roce 1976 šlo vlastně jen o konstrukční cvičení bez výhledu na sériovou výrobu. Švédské Volvo vždy zakládalo svoji reputaci na bezpečnosti, ale také na ochraně životního prostředí. Už v roce 1972 se v Göteborgu konala konference Spojených národů na téma ochrany životního prostředí a domácí automobilka v čele s tehdejším ředitelem Pehrem G. Gyllenhammarem odborné kolokvium podpořila. Podle hesla „kdo vytváří příčinu, musí se podílet i na jejím řešení“, záhy představila tehdy revoluční katalyzátor a čidlo známé jako lambda sonda. Nechyběl ani pokus o výlet do světa elektromobilů, kde se ještě o dvacet let později pokusila řešit problém krátkého dojezdu jeho prodloužovačem tvořeným spalovací turbínou s generátorem elektrické energie.
Volvo Elbil Concept bylo mini-Volvo do města
Na počátku to byl zájem švédské pošty o elektromobil pro místní přepravu zásilek, ale automobilka Volvo vyrobila hned dva malé prototypy Elbil Concept (Electric Bil, tedy švédsky elektrický vůz), jeden dvoumístný s ložnou plochou v zádi pro náklad, ale rovněž druhý se dvěma řadami sedadel pro celkem čtyři cestující. Věrna svým zásadám vybavila sedadla integrálními opěrkami hlavy vpředu a tříbodovými bezpečnostními pásy na všech sedadlech! Přestože do té doby nikdy nevyrobila tak malý vůz, tehdy tvořily výrobní program hlavně velké sedany a kombi řady 240/260, pustila se do vozíků délky pouhých 2,68 metru, které představila na podzim roku 1976. Jejich tvarování bylo naprosto účelové, s krátkou kapotou a téměř svislou stěnou zádě se vzhůru výklopným víkem pro co nejlepší využití obestavěného prostoru, přední okna na boku měla spodní výklopnou část, zadní zůstala pevná.
Inovativní výměna akumulátorů
Problém s dlouhým dobíjením vyřešili u Volva výměnnou sadou podélně uspořádaných olověných akumulátorů 6 V, které se zasouvaly do vozíku v jeho podélné ose otvorem na přídi. Sada měla hmotnost 300 kg, ale stačila na dvě hodiny městského provozu nebo na 50 kilometrů, dobíjela se 10 hodin. Pohon zajišťovaly dva malé elektromotory namontované s redukčním převodem napříč na zadní nápravě. Výrobce uváděl celkový výkon 9,5 kW (13 k) a největší rychlost 70 km/h, pro větší dojezd doporučoval cestovní rychlost 50 km/h. Uváděná hmotnost vozu byla 1 000 kg, z nichž necelou třetinu tedy tvořily akumulátory. Vozík měl tříramenný volant, dvoupedálové ovládání, páku ruční brzdy mezi sedadly a velkou středovou konzolu se spínači, dvojicí menších kruhových kontrolních přístrojů a jedním větším (rychloměr). Nahoře vpravo na konzoli byl hlavní vypínač.
Volvo Elbil Concept bylo jen ukázkou možností
Odpočátku u Volva nepředpokládali sériovou výrobu Elbilu, na vývoj dostali částečnou podporu od telekomunikační společnosti Televerket, která užitkovou verzi v ulicích Göteborgu zkoušela. Oba prototypy však přinesly Volvu značnou publicitu jako výrobce ekologických vozidel, i když malý dojezd nevyřešily, a tak byly odloženy (jeden Elbil je nyní součástí bohatých sbírek muzea Volvo v Arendals Skans v Göteborgu, kde je k vidění s dalšími vzácnými vozy ve veřejně přístupné expozici). Ještě zajímavější však byly projekty LCP (Light Component Project) z roku 1983, kde vylehčená konstrukce a optimalizovaný spalovací motor výrazně snížil spotřebu paliva, ale především Volvo ECC (Environmental Concept Car) z roku 1992, zmíněný v úvodu, který spojil trakční elektromotor 56/70 kW a akumulátory Ni-Cd o kapacitě 16,8 kWh s prodlužovačem dojezdu tvořeným malou spalovací turbínou o výkonu 41 kW s generátorem o výkonu 39 kW v úhledné karoserii čtyřdveřového sedanu. Budoucnost elektromobility u Volva pak ještě předznamenal první hybrid HEV 98 a první malá série vozů C30 Electric (BEV) z roku 2011.
