Současné rozsáhlé portfolio elektrických osobních vozů Mercedes-Benz má opravdu dlouhé kořeny. Pomineme-li kombi řady W123 vyplněné akumulátory už počátkem osmdesátých let pak vážný vývoj osobních elektrických vozů Mercedes-Benz zahájil kompaktní typ 190 (W201) počátkem devadesátých let, v němž se zkoušelo několik variant elektrického pohonu s různými akumulátory, přičemž kuriozitou byla také elektrická verze, která zachovala pětistupňovou manuálně řazenou převodovku! V poválečném období stuttgartské značky s třícípou hvězdou ovšem začal vývoj elektrických pohonů už o něco dříve u užitkových vozidel.
Začalo to autobusy
V roce 1969 vyjel hybridní autobus Mercedes-Benz OE 302, který ve městě jezdil s čistě elektrickým pohonem tvořeným trakčním elektromotorem o výkonu až 150 kW (204) a olověnými akumulátory o kapacitě 91 kWh, zatímco mimo město poskytoval elektrickou energii generátor roztáčený vznětovým čtyřválcem OM314 o výkonu jen 48 kW (65 k), tedy podstatně menším než u standardního velkého šestiválce montovaného do tohoto autobusu. Vývoj tzv. duálních autobusů byl úspěšný, později se objevily v pravidelném provozu.
U osobních elektromobilů byla situace složitější. Zmíněné kombi T-Modell řady W123 z roku 1982 bylo zcela zaplněno akumulátory typu nikl/železo a vývoj nevedl nikam. Proto se tehdejší Mercedes-Benz AG spolu s dalšími partnery, k nimž patřily koncernové podniky AEG (elektrotechnika) a Deutsche Aerospace (letecká a kosmická divize), zaměřil na vývoj účinnějších akumulátorů. Projekt podpořilo Spolkové ministerstvo pro vývoj a technologie (BMFT), vznikla nová firma Deutsche Automobil GmbH (DAUG) v Braunschweigu jako společný podnik Mercedesu a Volkswagenu, konstruktéři se pustili do stavby nových elektromobilů a pro zkoušky byl vybrán známý ostrov Rujana.
E-Mobil Test na Rujaně
Od počátku devadesátých let až za jejich polovinu v poklidném prostředí ostrova Rujana (Rügen) v Baltském moři probíhaly dlouhé testy osobních i lehkých užitkových elektromobilů. První Mercedes-Benz 190 Elektro se představil na veletrhu v Hannoveru 1990, vylepšená verze pak zářila na autosalonu v Ženevě 1991. Celkem deset elektromobilů na základě kompaktního sedanu typu 190 (W201) vyrobených ručně v různých specifikacích jezdilo na Rujaně až do roku 1996. Testy měly pozitivní vliv na konstrukci elektromobilů, jejichž výkony vzrůstaly, i na provedení akumulátorů, nicméně doba ještě nedozrála, a tak byl vývoj elektrických vozů Mercedes-Benz pozastaven. DAUG E-Mobil Test viděl také rozvoj rychlonabíjecích stanic (tehdy 30 nebo 60 kW DC), ale i nejrůznější závady na vozidlech a jejich akumulátorech. Kromě sedanů typu 190 nasadil Mercedes-Benz lehké užitkové typy MB 100 Elektro, Volkswagen připravil elektrické Golfy i Caravelly, Opel už tehdy uvedl elektrické Astry, BMW elektrickou řadu 3 a vozový park doplnil šestnáctimístný elektrobus Neoplan. Akumulátory, většinou typu sodík/chlorid niklu, sodík/síra a nikl/kadmium, vykázaly lepší vlastnosti než klasické olověné.
Mercedes-Benz 190 Elektro
Od počátku soustředil Mercedes-Benz pozornost na tři zajímavé varianty elektrické „stodevadesátky“ lišící se akumulátory (se shodným provozním napětím 180 V; vždy uloženy vpředu i vzadu), trakčními motory i převodným ústrojím, přičemž pětimístné uspořádání interiéru nebylo dotčeno. Podívejme se na jejich základní charakteristiku. První typ měl synchronní elektromotor Siemens o trvalém výkonu 18 kW a špičkovém 30 kW, využíval manuální řazení pětistupňové převodovky a akumulátory Ni/Cd 12,5 kWh od firmy DAHO (DAUG) s hmotností 300 kg z celkové hmotnosti vozu 1 400 kg. Vznikly dva kusy.
Druhý a třetí typ dostal samočinný jednostupňový převod a asynchronní motor různého výkonu. Druhý typ s elektromotorem AEG 25/30 kW napájeným z akumulátoru sodík/chlorid niklu (Na/NiCl2) od AEG s kapacitou 29 kWh byl nejrozšířenější (osm vozů), zatímco třetí varianta s elektromotorem Bosch stejného výkonu 25/30 kW byla díky akumulátorům sodík/síra Na/S sice nejlehčí (celkem 1 390 kg, akumulátory 280 kg), ale pro různé problémy zůstala ojedinělá. Později, v souladu s modelovou obměnou, byly elektrické pohony zabudovány do první C-Klasse (W202), přičemž došlo k využití účinnějších akumulátorů sodík/chloriod niklu zvaných ZEBRA (Zero Emission Battery Research Activity) a vyvinutých firmou AEG v německém Ulmu. Zkoušky probíhaly také na německých silnicích z Fellbachu do Marbachu a zpět, kde jeden z vozů 190 Elektro s akumulátory ZEBRA úspěšně překonal za necelé dva roky ujetou vzdálenost 100 000 km. Nebylo to ovšem vůbec jednoduché, dojezd byl kolem stovky kilometrů a dobíjení na 100 % trvalo 8 hodin. Zkušební jezdci každý den ujeli dvakrát po 85 km a dvakrát po 8 hodinách dobíjeli! Dnešní pokrok je tedy více než zřejmý.
