V roce 2003 už bylo jasné, že bez alternativních pohonů nebude doprava možná. Toyota tehdy na autosalonu v Tokiu představila šest studií různých koncepcí od obvyklých hybridů, přes vodíkové palivové články až k bateriovým elektromobilům. V poslední skupině zaujal nový koncept individuální městské dopravy jednomístnými elektrickými vozíky Toyota PM (Personal Mobility), které se staly základem budoucího vývoje dalších odvozených typů. Principem byla ovšem mobilní komunita, interaktivní jak mezi řidiči, tak mezi vozidly. A to navzdory tomu, že každý sedí ve své kapsli na kolech sám...
Výhled do roku 2010
Opravdu, Toyota už na rok 2010 pod heslem „A.D. 2010 One To Everyone“ na tokijském autosalonu předpověděla vznik nových městských aglomerací, v nichž se budou tyto jednomístné vozíky prohánět, setkávat a komunikovat! Několik let ještě vyvíjela další odvozené druhy městských dopravních prostředků, ale k jejich uvedení do provozu z praktických důvodů nedošlo, byť další prezentace následovala na světové výstavě EXPO 2005 v prefektuře Aiči, kde má Toyota Motor Corporation svoje sídlo.
Samozřejmě, velikost vozíků PM byla jedním z důvodů neúspěchu stejně jako v případě britského Sinclairu či dánského MiniElu, miniaturní dopravní prostředky totiž vyžadují vlastní hřiště, se současnými vozidly (zejména velkými užitkovými) by v běžném provozu bylo jejich nasazení poněkud nebezpečné. A výstavba nových aglomerací s odlišným způsobem individiální dopravy je těžko řešitelná, a to především z finančních důvodů.
Jaký byl PM Concept?
Především to byla jednomístná kabina na čtyřkolovém podvozku, přičemž individuálně řízená kola vystupovala do stran, aby byla zajištěna potřebná stabilita. Jejich natočením proti sobě bylo možné otáčení na místě (poloměr otáčení jen 1,2 metru). Kabina s průhledným překrytem, který se pro nástup a výstup hydraulicky odklápěl vzhůru spolu se současným spuštěním sedačky do nástupní polohy (rovněž hydraulicky), připomínala svými tvary vrtulník. Zdvihací ovšem nebyly jen překryt a sedačka, měnily se také celkové rozměry vozidla.
Šlo o tři polohy, rychlostní High-Speed Mode (nejdelší rozvor, nejnižší výška), městskou City Mode (střední poloha kabiny pro lepší rozhled v nižších rychlostech) a konečně Entry/Exit Mode (nejvyšší s nejkratším rozvorem pro nástup a výstup). Rozvor náprav se tak prodlužoval z 1 100 až na 2 000 mm, celková délka z minima 1 750 na maximum 2 650 mm a obdobně výška z 1 215 na 1 885 mm! Podle výrobce sedačka padne jezdci jako ruka do rukavice, je tvarována ergonomicky s ovládacími prvky by-wire po stranách a sklopným displejem LED před jezdcem.
Pojďme komunikovat!
Dobová schémata znázorňují setkání několika vozíků v kruhu na kus řeči, následování vůdce (Platoon Formation s autonomní jízdou za sebou), či setkání dvojice se světelnou signalizací projeveného zájmu (barevné panely na bocích). Pohonnou jednotkou každého vozíku je malý stejnosměrný elektromotor u zadních kol. Na vývoji elektronických systémů pracovala Toyota společně s partnerskou firmou Matsushita Electric Industrial Company. Další vývoj pak znamenaly Toyota i-unit, i-real a ještě menší jednonápravový i-swing, vlastně pojízdná křesla s elektrickým pohonem.
