Ve Francii byly módou malé městské vozíky, jejichž majitelé nepotřebovali vůbec žádný řidičský průkaz, výrobců byly desítky. Používaly se motory z mopedů, později malé diesely, ale také bezemisní elektromotory. Originální koncept představili bratři Jean a Jacques Jarretové, majitelé výzkumného ústavu v Mureaux, podnikajícího v blízkosti závodu Régie Renault ve Flinsu. Jejich oborem byla především elektronika, jak prozrazuje název firmy T.E.J. (Techniques Electriques Jarret), ale pracovali i na jiných projektech (termogenerátory, hydraulika, či automatické tlumiče pro vozy francouzských železnic SNCF), nicméně pro komercializaci svého lehkého elektrického vozíku založili akciovou společnost La Voiture Électronique v Paříži s kapitálem sedmi milionů franků a s továrnou v Creutzwaldu. Nabídli tři verze tříkolky Jarret podle účelu použití v provedení Service, Visite a Industrie.
První elektronické vozidlo
Jean a Jacques Jarretové svůj projekt elektrického vozu označili za vůbec první elektronické vozidlo La Voiture Électronique (zkráceně VE), protože je vybavili elektronickou řídicí jednotkou, která optimalizovala trakci dvou elektromotorů, jež zároveň vyvíjely hlavní brzdný účinek, neboť malé kotoučové nebo bubnové brzdy vzadu měly jen pomocnou (záložní) funkci! Tenké trakční elektromotory systému Jarret u každého zadního kola zajišťovaly podle typu největší rychlost 12 nebo 27 km/h (verze 50 a 60 km/h byly z bezpečnostních důvodů zrušeny), když bratři usoudili, že jejich dopravní prostředek je určen mimo silnice jen do parků a uzavřených prostor (na rozdíl od ambic britského vozíku Sinclair C5). Prototyp slavil premiéru na 55. pařížském autosalonu Mondial de l’Automobile v říjnu 1968, oba bratři tam poskytli velký rozhovor měsíčníku L’Automobile, kde zdůraznili potřebu změny přístupu k dopravním prostředkům a nutnost využití prudce se rozvíjející elektroniky.
Síla v jednoduchosti
Základem vozíku je jednoduchý trubkový rám tvaru T, vzadu rozvidlený pro uložení čtveřice olověných akumulátorů 12 V/47 Ah, zapojených do série a s dobíjením z běžné sítě 110 nebo 220 V. Pro jízdu se dvěma cestujícími prý stačilo jen 14 % jejich výkonu. Výrobce uváděl dojezd 30 až 70 kilometrů na jedno nabití podle zatížení a způsobu jízdy. Elektronika zajišťovala změnu směru otáčení elektromotorů pro jízdu vpřed či vzad, ale i brzdění, jakož i vektorování pro řízení vozíku s extrémně malým poloměrem otáčení (vpředu jen volně natáčené kolo podle potřeby).
Ocelový podvozek s odpružením zadních kol dráty ve tvaru písmene S byl zcela zakryt jednodílnou otevřenou plastovou karoserií, nesoucí dvojici sedadel a ovládací páku na středovém tunelu. Délka vozíku činila 1 680 mm, jeho šířka 1 115 mm a výška 800 mm. Uváděná hmotnost byla nejprve 180 kg, z čehož připadalo 80 kg na akumulátory, později se tyto hodnoty změnily na 165 a 65 kg.
Nabídka nepřesvědčila
Bratři Jarretové označovali La Voiture Électronique za prostředek pro přepravu jedné osoby a malého nákladu, či dvou osob do celkové užitečné hmotnosti 180 kg. Místem užití měly být nová města, lázně, školy, galerie, parky, sportoviště, výstaviště, nemocnice, letní kluby a všude tam, kde je třeba transportu osob starších, či zdravotně postižených. Dokonce vytiskli barevné prospekty, ale na dalším autosalonu v Paříži 1969 už nevystavovali. Přímý pohon kol elektromotory (uloženy souose) později nahradily redukční řetězové převody a širší elektromotory uložené výše, ale ani další vylepšování vozíku klientelu nepřesvědčilo. Po roce 1972 byl konec. Dnes jsou elektronické vozíky Jarret kuriozními sbírkovými předměty. Viděli jsme je na pařížské výstavě Rétromobile, ale také ve stálé expozici bruselského automobilového muzea Autoworld.
