S elektrickým Audi e-tron 5 800 km po Evropě. Jak si vedlo?

Nás tento podrobně zdokumentovaný cestopis zaujal natolik, že vám jej předkládáme. I když nejde o typickou trasu českých dovolenkářů, obsahuje velmi zajímavé poznatky o jednotlivých regionech, které mají cestovatelům ze střední Evropy rozhodně co nabídnout. A nejde zdaleka jen o rozvinuté části Evropské unie, například poznatky z donedávna před světem zcela uzavřené Albánie považujeme za mimořádně zajímavé. I tam už se dnes dá bez větších problémů dojet elektromobilem. Nechme proto vyprávět pana Muchnu ze společnosti Y soft...

Jih není jen Chorvatsko

Rozhodli jsme se vyrazit na elektrickou spanilou jízdu po jižní a jihovýchodní Evropě. To je trochu větší výzva, než obvyklá dovolenková trasa Čechů do Chorvatska a zpět, ačkoliv na nejpopulárnější postjugoslávskou zemi také došlo. Cílem bylo prozkoumat, jak je na tom Evropa na jih a východ od našich hranic s dobíjecí infrastrukturou a zda je už reálné vzít elektromobil na poznávací cestu i po zapadlejších koutech našeho kontinentu stejnými směry, jako se spalovacím autem.

Přečtěte si také

Ionity dokončuje první várku 400 stanic. Jedna z posledních bude v Česku

Cílem bylo zodpovězení řady otázek: kolik bude cesta stát peněz za odebraný proud a jaký bude čas strávený na nabíječkách? Dojde na volání asistence k vybitému elektromobilu? A co všechno lze zpoza elektrického volantu dnes poznat? Trasa vedla skrz celou Itálií až na jih do Bari, pak trajektem na Korfu a přes Řecko na východní jaderské pobřeží. Azyl nám poskytlo Audi e-tron z roku 2019, které reálně ujede mezi 250 a 360 kilometry. Při udržování průměrné rychlosti 125 km/h (tzn. jízdě trvalou rychlostí 130 km/h) lze počítat s 280 km, s vypnutou klimatizací pak o 15 km více, ale to si v rozpálené jižní Evropě rozmyslíte. Při průměrné rychlosti 100 km/h Audi zvládne zhruba 320 km, při sedmdesátce pak více než 360 km.

Audi e-tron umí nabíjet rychlostí až 150 kW, s ní se z 10 na 80 % naplní za 25 až 30 minut. Proto dokáže využít potenciál ultrarychlých nabíječek o výkonech 150 kW a více, ty ale v jihovýchodní Evropě zatím nenajdete. Rovněž na jih od Říma si musíte vystačit nejvýše s 50 kW. S nimi stejné nabití trvá kolem hodiny, což lze využít k procházce po historickém centru nebo k obědu v dobré restauraci. Ve vlastním zájmu je dobré s tím při plánování cesty počítat, je to určitě příjemněji strávený čas, než někde na dálničním odpočívadle.

Přečtěte si také

Stellantis vybuduje vlastní nabíjecí síť. Nebude se držet při zemi

V plánu jsme počítali i s nabíjením v cílové destinaci z nabíjecího AC stojanu či průmyslové 400V zásuvky. Tak se vůz nabije zhruba za 8 hodin, tedy ideálně přes noc u hotelu či na parkovišti. Pozor, třífázová nabíječka není zdaleka samozřejmostí, většině elektromobilů musí stačit jednofázové nabíjení 7,2 kW, které trvá citelně déle. Je také dobré zajistit si nabíjecí kabel s redukcí na pětikolíkovou 400V zásuvku, kdyby nebyl k dispozici nabíjecí stojan či wallbox. Audi ji ve výbavě má, jiné elektromobily často nikoliv. V odlehlejších místech občas dojde na klasických 230 V, hodí se proto kvalitní prodlužovačka s dostatečným průřezem vodiče. Z ní se Audi nabíjí na 100 % celých 24 hodin, ale přes noc získá dost proudu na cestu k výkonnějšímu zdroji.

Urazili jsme 5 883 km a ani jednou jsme se nedostali do situace, kdy bychom potřebovali silniční asistenci. Občas přišel stres kvůli nefungující nabíječce, ale vždy byla poblíž další. Nabíjecí infrastruktura v Česku, Rakousku, Slovinsku a Chorvatsku a severní Itálii je buď fantastická, nebo alespoň velmi dobrá (z hlediska dostupnosti ultrarychlých nabíječek). Řecko má velmi dobré a spolehlivé pokrytí rychlonabíječkami, stejně jako jižní Itálie, která však postrádá spolehlivost. Polovina nabíječek od Florencie dolů byla nefunkční.

Itálie

Vyrazili jsme 2. 8. 2021 z Brna a hned napoprvé dorazili do 850 km vzdálené Pádské nížiny, konkrétně do shakespearovké Verony. Silně industrializovaná oblast přímo hýřila ultrarychlými nabíječkami, stačilo si jen vybrat. Tři nabíjecí zastávky tak zabraly jen dvě hodiny včetně oběda v Rakousku a navíc jsme měli na konci dost energie i na další 230km úsek do Florencie, který jsme zvládli bez nabíjení. Tam nastal první drobný problém, když nám obsluha hotelu v centru nedokázala zajistit životodárné připojení. Naštěstí to ale vyřešily dvě rychlonabíječky Enel na dalším úseku do 80 km vzdálené Sieny, u nichž ale nastaly první problémy s aktivací pomocí aplikace. Pomohla až karta Audi Charging Services. Nebyl to zdaleka poslední problém Enel, který má v Itálii téměř monopol.

V nádherné středověké Sieně, metropoli Toskánska, nastal další problém. Stejně jako v dalších stísněných italských městech neměl tamější hotel parkoviště u objektu, ale obsluha vůz vyvezla na vzdálené místo, kde jej připojila na nabíjení. Bohužel jen 230 V, takže začátek další dlouhé etapy vůz absolvoval se 70 % SoC místo plánovaných sta procent. Naštěstí to vyřešila 15minutová zastávka na ultrarychlé 350kW nabíječce Ionity (už jí kdosi rozbil displej, ale aktivovat se dala) 60 km za Sienou. Ta byla mimochodem poslední, dále na jih už jsme si museli vystačit jen s klasickým rychlonabíjením do 50 kW.

Přečtěte si také

S jedinou kartou 265 000 nabíječek. BMW spustilo nabíjecí službu BMW Charging

Jih Itálie připravil nejednu horkou chvilku. Začalo to už při další plánované zastávce v nádherném horském městečku Tivoli. Tam jsme kvůli nehodě na dálnici dojeli pozdě a kvůli rezervaci v tamější restauraci jsme museli honem zapojit nabíječku a jít. Jenže se i při opakovaných pokusech po několika sekundách vypínala. Tak nám trochu pomohla AC nabíječka kousek od restaurace, kde se přes oběd nabilo 15 % SoC (50 km). Další cestu zpomalilo hned několik dálničních karambolů, tak nás navigace odklonila na nádherné, ale pomalé silničky skrz tamější pohádkové vesnice. Další nácestná nabíječka v nákupním centru se rovněž po minutě vypínala a už už to vypadalo, že budeme muset strávit 7 hodin u AC stojanu a pak přespat v autě, abychom následující ráno stihli trajekt z Brindisi.

Naštěstí jsme pět kilometrů daleko objevili další rychlonabíječku a 65minutové nabíjení nám dalo dost času vypít si kávu a v klidu naplánovat další cestu. Bohužel opět ne po dálnici, tentokrát kvůli kolonám, ale přesto jsme ztratili další hodinu a půl. Po dalších 230 km nastal čas na rychlé nabíjení a pizzu k večeři, jenže zde se nabíjení vypnulo pro změnu při 80 % naplnění baterie. Do Bari k hotelu to sice stačilo, ale kvůli tomu, že nenabízel nabíjení, museli jsme předtím ještě v Bari dobít. Opět na druhý pokus, protože první rychlonabíječka se vypínala po 15 sekundách. Zřejmě takový jihoitalský folklór. Tento úsek trval 11 hodin plus 2,5 hodiny nabíjení. S ultrarychlými nabíječkami by to bylo pod hodinu. Dosáhli jsme průměrně rychlosti 68 km/h a spotřeby 26,2 kWh/100 km.

Další den, tedy 8. 8., nás čekalo 80 km do Brindisi a dalších 200 km trajektem do Řecka. Během půlhodinového nákupu jsme doplnili 5 % energie, pak nečekaně hladce dostali lístky na trajekt z naší on-line rezervace (stačil zelený covid-pas a řecký online vstupní formulář) a poté v 37stupňovém vedru čekali hodinu a půl na odjezd trajektu. A zjistili, že takto dlouho běžící klimatizace plus výkonná palubní lednička s mrazákem spotřebovala pouze 3 % energie (na zhruba 9 km jízdy), není se tedy třeba bát příliš rychlého vybíjení při případném dlouhém čekání na hranicích či jinde. Nalodění elektromobilu na trajekt je zcela bez problému, na rozdíl třeba aut na CNG, která už určitá pravidla dodržovat musejí. Ocenili jsme dálkové zapínání klimatizace, v rozpáleném podpalubí jsme nastoupili do příjemně vychlazeného auta. Tato funkce přišla k užitku ještě mnohokrát.

Řecko

Na pohádkovém Korfu jsme strávili další tři dny prozkoumáváním tamějších atrakcí, na což nám vždy bohatě stačila plně nabitá baterie přes noc v hotelu (nejdelší okruh měřil 160 km). Ani to se neobešlo bez komplikace; v garáži byla místo nabíječky jen 400V zásuvka. To problém nebyl, na ni jsme byli vybavení. Jenže rozvody nezvládly plný výkon 11 kW a navíc se začalo nabíjet další auto. Tento problém naštěstí řeší možnost snížit příkon nabíječky. Omezení na 6 kW problém eliminovalo, je to ovšem už trochu sofistikovanější úkon, který zřejmě nezvládne každý.

Další cesta nás odvála trajektem na pevninu do města Igumenica a dále do Kalambaky vedle mystického pohoří Meteora s byzantskými monastýry. Tam jsme přespali, přes noc nabili baterii na 90 % z běžné 230V zásuvky (hotel oficiálně nabíjení nenabízel, opět jsme museli snížit příkon na cca 2,2 kW) a druhý den ze zvědavosti poprvé vyzkoušeli řecké komerční nabíjení. V této zemi je totiž, na rozdíl od Itálie, většina rychlonabíječek u benzinových čerpadel a aktivuje je přímo obsluha, u níž se také platí. Pro cestovatele, zvyklé na aplikace se samočinným strháváním peněz, je to méně praktické, ale na druhou stranu nepotřebujete žádnou další podporu a zaplatíte klasicky jako za benzín.

Jaká by to byla cesta po Řecku bez Delf? Tamější věštírna s Apollónovým chrámem už dnes existuje jen jako ruina, přesto je návštěva místa, kde se psaly světové dějiny tisíc let před Kristem, fascinující. Potěšil tamější hotel s vyhrazeným místem pro elektromobil, protože jinde bylo docela našlapáno. Navíc tam čekal wallbox, takže stačilo zapojit a jít. Následovaly Athény a konec idyly, protože turismem přesycené město je jedním velkým chaosem. V hotelu nebyla nabíječka, použít tamější zásuvku na 230 V nám nedovolili. Tak jsme zajeli k jedné z mnoha rychlonabíječek, jenže ta vyžadovala aplikaci, která byla v řečtině. Překladač Google pomohl, ale ani několik pokusů o oživení se nezdařilo. Zato se za každý z nich zablokovalo 30 € na kartě. Chce to zkoušet dál.

Další den začal neúspěchem u pomalé nabíječky při hotelu Crowne Plaza. Po složitém dohadování jsme se z telefonu dozvěděli (místní zřízenec neuměl anglicky), že nabíječka dnes nefunguje. Takže další hledání a nakonec jsme uspěli na parkovišti u vjezdu do garáží, kde byla zároveň i pumpa Aegean. Další aplikace, tentokrát anglicky, nabíjela překvapivě zdarma, zato parkování stálo 13 eur. Ovšem výsledkem bylo auto nabité z 35 na 70 % a příjemná procházka po Place, spojená s večeří. Druhý den jsme nedaleko Akropole našli nabíječku Electrified před autoservisem, která nevyžadovala žádnou aplikaci a byla zdarma. Po tříhodinovém procházení bylo nabito.

Posledním bodem řeckého programu byl pětidenní relax na Zakynthosu, který nám poněkud nechtěně zpestřil pohled na hasicí vrtulníky, bojující s gigantickými lesními požáry, jež zničily během několika týdnů 100 000 hektarů půdy. Pětisetkilometrovou cestu jsme díky dostatku nabíječek u dálnic zvládli bez nejmenšího problému. Na samotného Zakynthosu to bylo slabší, hotel nabíjení neposkytl, avšak 230V zásuvka přes noc dala 15 % SoC, což na krátké pojížďky stačilo. Nakonec trajekt zpět na pevninu a úkol dobít se ještě v Řecku na 100 %, protože Albánie, která nás čekala následně, je zatím tak trochu neznámá. Takže 60 km před hranicemi na pumpě bez problémů z 30 na 90 % (Avin), pak oběd v Ioaninně (a poslední pomalé nabíjení bez problém s další aplikací Watt+Volv) a pak pryč z Evropské unie.

Albánie

Přímořské letovisko Vlore je nádherné, jenže k turistům se tam moc chovat neumějí a všude mimo hlavní promenády čeká špína a zápach. Dobíjecí infrastruktura zatím prakticky neexistuje, ve Vlore nám dovolili nabít se v hotelu, ovšem musela stačit obyčejná 230V zásuvka s prodlužovačkou. Do rána jsme nabili ze 40 na 70 %, což stačilo na prohlídku okolí a následnou cestu do Tirany. Tam nastal skutečný problém – v albánské metropoli jsou sice čtyři rychlonabíječky, jenže vyhrazené taxikářům. A ti nás od nich vykázali velmi nepřátelsky. Bylo zvláštní vidět v průměru 30 let stará auta na parkovišti společně s taxikářskými Teslami. Už už to vypadalo na neplánovanou osmihodinovou nabíjecí zastávku ve městě, kde být moc nechceme, ale zachránil nás tamější dealer Audi. Pustil nás s úsměvem a zdarma k vlastní 75kW nabíječce a za 70 minut bylo plno.

Na celou obrazovku

Do Dubrovníku jsme tedy dojeli bez problémů a tam už se dostali na známou půdu. Už jen tedy telegraficky. Chorvatsko má velmi dobrou infrastrukturu a nabíjení je většinou zdarma. Když jsme auto kupovali, bylo hodně bezplatného nabíjení i v Česku (ČEZ, MOL a další), což už neplatí a očekávám, že Chorvatsko bude brzy následovat se zpeněžením.

Přečtěte si také

Test Vyrazili jsme do Chorvatska čtyřmi různými elektromobily – O kolik se cesta protáhne těmi levnějšími? Není to dražší než spalovacím autem?

Usoudili jsme, že při cestách kolem 800 až 900 km nabíjení celou cestu příliš neprodlouží (celkem zhruba 1 hodina 20 minut, když jsou k dispozici ultrarychlé nabíječky). Pokud plánujete cestování na delší vzdálenosti, ujistěte se, že je po cestě dostatek možností ultrarychlého nabíjení. Celkové přímé provozní náklady na tuto cestu se vyšplhaly na 6 279 Kč (248 €). To zahrnuje všechny poplatky, včetně hotelů (pokud jsme za nabíjení připlatili), všech nabíječek a měsíčního poplatku, který platíme za Ionity – síť ultrarychlého nabíjení. Zahrnuje také domácí nabíjení na konci cesty zpět na 100 %. To celkem vychází na 107 Kč (4,23 €) za 100 km.

Přečtěte si také

Test Audi e-tron – Poprvé elektricky, poprvé skvěle

e-tron se výkony a rozměry podobá Audi Q7 55 TFSI, které je o kousek pomalejší než e-tron. Jeho reálná spotřeba činí přibližně 10 l/100 km, přičemž cena je 1,65 € za litr benzínu (v Itálii, srpen 2021). Abychom byli spravedliví, asi 1 500 km z celkové vzdálenosti pokrylo bezplatné dobíjení, což je pouze dočasná výhoda, proto jsem v závěrečné tabulce přidal výpočet, který ji eliminuje. Na druhou stranu elektromobily nepotřebují měnit olej, jejich brzdy vydrží mnohem déle (brzdí se především rekuperací), ale servisní náklady jsem nezohledňoval. Neberu ani vyšší amortizaci elektromobilů.

Náklady na cestu elektřina versus benzin

Zamyšlení na závěr

Elektromobily jsou rozhodně zábavnější. Díky nízkému těžišti skvěle drží v zatáčkách. Maximální točivý moment od nuly činí jejich zrychlení nepřekonatelným, zejména v nízkých rychlostech. Dobíjení je snadné, i když nemáte garáž, ale v méně rozvinutých částech Evropy může být problémem. To se rychle změní, protože infrastruktura nyní zažívá boom (byli jsme překvapeni, kolik nových dobíjecích stanic jsme po návratu domů viděli). Jen pro ilustraci: pouze mezi Prahou a Brnem je 27 rychlonabíjecích stanic a 5 ultrarychlých.

Pro jízdu na dlouhé vzdálenosti by však reálný dojezd na dálnici měl být kolem 350 km (tj. požadovaný dojezd podle WLTP je přes 450 km). S tím lze snadno urazit 900 km cestu s pouhými dvěma zastávkami. Je potěšující, že takový dojezd mají i nejnovější elektromobily, takže takový dojezd už není vyhrazen jen Tesle. A ještě jedna zkušenost: pokud máte doma nebo v práci místo na nabíjení, strávíte kumulativně méně času dobíjením než tankováním. Protože nabíjet budete muset jen tehdy, když byste jeli na delší vzdálenost.