Na počátku vývoje automobilu se používaly různé druhy pohonu. Například za mořem v USA tvořily počátkem dvacátého století třetinu vozového parku spalovací motory, třetinu elektromobily a třetinu parní stroje. Němečtí podnikatelé Rudolf Slaby a Hermann Beringer však měli jasno už v roce 1919; jejich prvním produktem byl jednomístný SB-Elektrowagen, jehož produkci podpořil dánský průmyslník Jörgen Skafte Rasmussen (zakladatel německého výrobce motocyklů a automobilů DKW), který objednal prvních 100 vozů. Následoval neobvyklý zájem z Japonska, kam nakonec putovalo několik stovek těchto vozíků, a to rovněž ve dvoumístné verzi (řidič a spolujezdec seděli v řadě za sebou).
Zájem o elektrotechniku
Dr. Ing. Rudolf Slaby se narodil 8. ledna 1887 jako syn profesora Adolfa Slabyho (1849–1913), který proslul coby průkopník elektrotechniky, byť v počátcích své kariéry studoval také parní stroje a spalovací motory (dokonce napsal knihu Teorie plynových motorů). Nakonec však zvítězil zájem o elektrotechniku a bezdrátovou telegrafii, Adolfa při studiích podpořil sám Werner von Siemens (1816–1892), aby po doktorátu z matematiky zakotvil na Vysoké škole technické v Berlíně-Charlottenburgu a v roce 1903 se podílel na založení známé společnosti Telefunken, tedy společném podniku AEG (Allgemeine Elektrizitäts-Gesellschaft) a Siemens & Halske. Mladý Rudolf měl tedy jasné zázemí, vystudoval techniku v Charlottenburgu a začal pracovat u společnosti Bergmann-Elektrizitäts AG v Berlíně; pokračoval u Daimlera ve Stuttgartu na vývoji leteckých motorů a po zákazu jejich výroby v Německu (prohraná světová válka) hledal další možnosti. Našel je v elektromobilech, podpořen Rasmussenem, s nímž se seznámil ještě za studií matematiky a fyziky v Berlíně (v roce 1919 promoval).
První elektromobil
Rovněž v roce 1919 představil Rudolf Slaby svůj první jednoduchý Elektrowagen, jednomístný vozík se samonosnou karoserií z překližky, poháněný malým elektromotorem 0,37 kW (0,5 k) od firmy Max Levy, ale když tento podnik pro stávky nestačil plnit zakázku, zahájil výrobu vlastních elektromotorů s větším výkonem 1,47 kW (2 k), které našly do Elektrowagenů cestu po 80 vozech s motory Levy. Rasmussen byl vozíkem tak nadšen, že hned objednal 100 kusů. Pro jejich výrobu se Slaby spojil se svým bratrancem Hermannem Beringerem, jehož otec vlastnil továrnu na barvy a laky v Charlottenburgu, kde produkci rozběhli. Nejprve pod hlavičkou A. Beringer, Abteilung Kleinautobau (oddělení výroby malých vozů), v říjnu 1919 však vznikla nová firma SB-Automobil-Gesellschaft mbH, kde značka SB byla zkratkou Slaby-Beringer. Hmotnost Elektrowagenu činila pouhých 180 kg včetně dvanáctivoltových akumulátorů. S výkonem 1,47 kW (2 k) vozík dosahoval rychlosti 24 km/h.
Zájem z Japonska
Do Berlína se na SB-Elektrowagen přijeli podívat zájemci až z Japonska a hned objedali další stovku vozů. V roce 1921 společnost získala zastoupení ve Švýcarsku a v Londýně, kde jeden SB-Elektrowagen posloužil královské rodině! Koncem roku 1921 se výroba přestěhovala ze Sophienstrasse do větší továrny na berlínském Markgrafendammu. V Osace vznikla společnost The Japan and German Electric Cyclecar Company, jenže německá hyperinflace a japonská zemětřesení zhatily úspěšné obchody. V obchodním roce 1921/1922 se prodalo v Německu jen 20 jednomístných a 16 dvoumístných vozíků, zatímco do Japonska putovalo 430 jednomístných a 75 dvoumístných!
Konec přineslo ničivé japonské zemětřesení 1. září 1923, kdy zahynulo nejméně 120 tisíc lidí. Mezitím společnost SB-Automobil uvedla verzi se zážehovým dvoudobým motorem DKW 175 cm3 o výkonu 2,2 kW (3 k), dvoumístné provedení a jednomístné nákladní s připojenou ložnou plochou a třetí nápravou. Místo překližky se karoserie později vyráběla z dřevěných latí, ale právě dřevěná karoserie a její impregnace olejem nebo lakování bezbarvým lakem byly na vozíku tím nejdražším.
Rasmussen zasahuje
Dánský podnikatel J. S. Rasmussen zvýšil podíl na firmě z počátečních 30 na 50 procent, a když vyhlásila v červnu 1924 konkurs, tak ji k 1. září převzal. Podle dostupných pramenů vyrobila 2 005 vozíků Slaby-Beringer, z toho jen 266 s motorem DKW, ale většinu elektrických. Rudolf Slaby zůstal technickým šéfem (držitel mnoha patentů zemřel až v roce 1963) a podílel se na dalším vývoji prvních automobilů DKW, ale také na elektrickém nástupci DEW (Der Elektro-Wagen), který Rasmussen v Berlíně vyráběl až do roku 1927. SB-Elektrowagen z roku 1920 si můžete prohlédnout v Saském průmyslovém muzeu v Chemnitzu (Saské Kamenici).
