Situace uvnitř superkoncernu Stellantis má k idyle daleko. Nesourodý slepenec automobilek ze dvou kontinentů a čtyř zemí, z nichž každá byla dříve nebo později automobilovou velmocí, se potýká nejen s vleklými ekonomickými problémy, národnostní řevnivostí (představitelům italských, německých ani amerických automobilek se nelíbí, že jim de facto vládnou Francouzi a zejména ti první to dávají hlasitě najevo) i prudkými rozdíly ve výnosnosti jednotlivých značek. Těch je v koncernu aktivních ne méně, než 14, což je v rámci jednoho subjektu rekordní číslo.
Problém je v tom, že zatímco třeba vozy Jeep, Ram či Peugeot se prodávají jako housky na krámě, prémiovým brandům, které měly vynášet hodně peněz, se naopak příliš nedaří. Takže Alfu Romeo, DS ani Lancii se nedaří nakopnout do ekonomicky udržitelného stavu, přičemž poslední jmenovaná se de facto ani neprobrala z klinické smrti, v níž se už zhruba 15 let nachází. Hlavně evropské značky Stellantisu nemají mezi zákazníky takové renomé, jaké by potřebovaly a dokonce ani Peugeot jako jednoznačná evropská jednička se vloni nedostal přes tržní podíl 4,9 % a poněkud smutné osmé místo. Tady jen připomeňme, že nejsou tak dlouho pryč doby, kdy značka se lvem ve znaku suverénně vládla Francii a na nejvýznamnějších exportních trzích brávala nejhůře bronz.
Do toho se přidaly problémy na americkém trhu, který je pro čtvrtou největší automobilovou firmu světa stěžejní, kde Stellantis přišel o čtvrté místo ve prospěch Hondy. Před necelými třemi lety se také musel potupně stáhnout z Číny Jeep. Koncern navíc nezachytil včas nástup elektromobility a v tomto směru dostává ošklivé lekce zejména od domácího konkurenta Renault Group. Je tedy jasné, že budoucího ředitele, kterého právě vybírá se svým týmem předseda představenstva John Elkann, čekají hodně velké výzvy. Podle Reuters bude jeho prvním a největším úkolem zvětšit na veřejnosti povědomí o jednotlivých značkách koncernu, zároveň jej ale čeká velice nepopulární úkol vybrat ty, které budou z přebujelého portfolia vyloučeny.
Jako o hlavních kandidátech se mluví o zmíněné francouzsko-italské trojici, zatímco americké brandy Dodge a Chrysler se o svou budoucnost bát zřejmě nemusejí. Jejich výsledky jsou sice také špatné a modelová nabídka se povážlivě zúžila, ale američtí řidiči je mají za své. Problém je v tom, že každá z méně výnosných značek má své advokáty s pádnými argumenty, proč právě tu jednu konkrétní zachovat. Dalším úkolem bude napravit škody na americkém trhu po nedávném skokovém zdražení, nejlépe návratem cen na úroveň, kterou jsou ochotní Američané akceptovat. A také zvládnout modelovou ofenzívu, uprostřed níž se Stellantis právě octl a během níž by za dobu, jen o málo delší než rok, mělo přijít na trh zhruba 20 nových či modernizovaných modelů.
Bude tedy nutné v některých případech udělat bolestivé změny zaměření, například Fiat, někdejšího vládce evropského trhu, zřejmě čeká úkol dále obsazovat rozvojové trhy, což se mu excelentně daří. Jiná masová značka se zase zřejmě brzy stane ryze elektrickou. A další čeká definitivní konec. Jen se zatím neví, kterou a kdy. Z pohledu investorů bylo včera pozdě, protože revitalizace značek je poměrně nákladný, zdlouhavý podnik s nejistým výsledkem. Takže přejeme novému panu generálnímu už předem pevné nervy a jasnou vizi. Obojí bude rozhodně potřebovat.
Co je na tom nejhorší, že to ani nemyslím s moc velkou nadsázkou.