Historie elektromobilů: 2. díl – když dojde ropa

Historie elektromobilů: 2. díl – když dojde ropa
  • Elektromobily se po válce vyráběly často kvůli nedostatku ropy
  • Elektrická dodávka Ford měla v roce 1990 dojezd až 320 km

V předchozím díle jsme se dostali do období druhé světové války. Jak už to bývá, veškeré finance musely být investovány do zbrojení a vývoj elektromobility nebo šetření životního prostřední vážně nikoho ani nenapadlo řešit. Poté, co se velmoci oklepaly z tragédií, které se odehrály mezi lety 1939 a 1945, se začalo opět mluvit o elektromobilech jako alternativě k benzinovým agregátům. Po roce 1950 se globálně šířila zpráva o znečištění životního prostředí. K tomu stoupaly ceny pohonných hmot a plynu. Lidé si začali uvědomovat, že tyto zdroje jsou vyčerpatelné. Veřejnost proto začala přehodnocovat svou závislost na ropě. Z výzkumů v USA vychází, že přes 33 milionů Američanů se v té době zajímalo o elektrické automobily i přes to, že jste si mohli pořídit maximálně tak elektrický golfový vozík. I když Japonsko prohrálo válku, paradoxně ho prohra donutila předběhnout Ameriku alespoň v elektromobilech. Nedostatek ropy způsobil, že jste si mezi lety 1949 a 1951 mohli pořídit malé elektrické vozítko, které vidíte v ikonce článku. Firma vyrábějící elektromobil se jmenovala Tama Electric Motorcar Company. Tokijská značka patřila Nissanu a její automobil byl vlastně předchůdcem dnešního Nissanu Leaf. Automobil vážil 1 100 kg a vešli se do něj čtyři lidé. Maximální rychlost činila 35 km/h a olověné baterie postačily na 65 kilometrů dojezdu. Výroba však ale trvala pouze do konce japonské ropné krize.

Ruku k dílu v té době přidali i Francouzi. Firma Compagnie Normande d'Etudes pour l'Application de Procédés Mécaniques postavila elektromobil s dojezdem téměř tak dlouhým jako její název. Pomohl jí v tom ale spalovací agregát. Automobil nesl název Arbel nebo také Loubières, Loubière, Symétric, Symétric-Paris a Arbel-Symétric. Francouzům však šlo stavění automobilů díkybohu mnohem lépe než pojmenovávání a vyrobili velmi slušný hybrid. Karoserie byla z laminátu a ukrývala čtyřválcový motor o objemu 1,1 litru. Ten vynikal 45 koňskými silami a záda mu kryly čtyři elektromotory zabudované u jednotlivých náprav automobilu. Vůz měl jeden pedál a brzdil automaticky při sundání nohy z plynu. Maximální rychlost byla 152 km/h a průměrná spotřeba benzinu 7,3 l/100 km. Na tu dobu výjimečně dobré hodnoty a dřívější testování spotřeby bylo také určitě reálnější, než je tomu dnes. Třeba by Arbel dnes dostal papírovou spotřebu kolem 2 litrů na 100 kilometrů. Možná by lidé v té době nad dnešními normami kroutili hlavou, my zase dnes kroutíme hlavou nad příplatkovou výbavou. Do Arbelu jste si například mohli přikoupit fosforeskující nárazníky. Vůz byl představen v Ženevě v roce 1951 a v roce 1957 se dočkal dokonce druhé generace.

Einfield 8000

Po nějaké odmlce se na trh prodral Enfield 8000, dvousedadlová mašinka poháněná taktéž olověnými bateriemi. Vůz, který na jedno nabití ujel zhruba 65 km a dosáhnul maximální rychlostí 77 km/h, vyráběla v Anglii mezi lety 1973 a 1977 společnost Enfield Automotive vlastněná milionářem řeckého původu Giannisem Goulandrisem. Těchto osmikoňových vozítek bylo vyrobeno pouze 120 kusů a byla napůl poskládána z jiných aut. Dveře jste měli stejné jako v Mini a zadní náprava byla vypůjčená z tříkolky Reliant, u nás známé hlavně díky pořadu Top Gear. Ve stejné době vznikl v Itálii Elcar. Dvojmístný vůz vyrobený firmou Zagato z dojezdem 96 km a maximální rychlostí 72 kilometrů za hodinu se nemusel mezi konkurencí vůbec stydět. V roce 1994 předělala firma Solectria vůz Geo Metro na elektromobil. V Evropě bylo Geo Metro známé pod názvem Suzuki Swift. Jednalo se o sedan pro 4 pasažéry s dojezdem 80 kilometrů. V závodu Tour de Sol, jehož trasa vedla z New Yorku do Filadelfie, však dokázalo Geo Metro urazit rekordních 321 kilometrů.

Ford Ecostar

Vyloženě praktickým elektromobilem se stal až v roce 1990 model Ecostar. Dodávka vyráběná Fordem uháněla až 112 km/h a při normálním provozu ujela na jedno nabití 130 až 160 kilometrů. Při testu, kdy se udržovala konstantní rychlost 40 km/h, urazila dodávka úctyhodných 320 km. Na popud Švýcarů byla v roce 1992 na základech modelu Favorit spuštěna výroba českého elektromobilu Škoda Eltra 151L v klasickém provedení nebo v provedení Pick-up. Vůz měl 14 olověných akumulátorů s napětím 6 V a kapacitou 180 Ah o hmotnosti 420 kg a dojezd asi 80 km. Celkem bylo vyrobeno 1 100 vozů a většina skončila právě ve Švýcarsku.

Toyota Prius 1997

O rok později Toyota začala vyvíjet hybridní vůz Prius, který není plug-in hybridem, ale nabíjí baterie pouze rekuperací při brzdění. I když se nejednalo o elektromobil, hrál v elektromobilitě velkou roli. V roce 1997 je vývoj dokončen a Toyota zahajuje jeho výrobu. Milovaného, nenáviděného a také celebritami oblíbeného vozu se hned prvním rokem prodalo neuvěřitelných 18 tisíc. Svět se šnečím tempem začíná v oblasti elektromobility přibližovat ke stavu, ve kterém byl před více než stovkou let.

Zdroje: edisontechcenter.org, electricnevada.org, newyorksocialdiary.com

Diskuze ke článku
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky. Přidejte svůj názor jako první.
Přidat názor

Nechcete být anonymní? Přihlašte se

Nejživější diskuze