Hans Tholstrup, australský průkopník dánského původu, jako první ujel větší vzdálenost se svým elektromobilem, poháněným pouze elektrickou energií, získanou fotovoltaickými články ze slunečního záření. Se svým solarmobilem v roce 1982 urazil vzdálenost z Perthu do Sydney. O pět let později byl u zrodu World Solar Challenge, závodu solarmobilů, který pak pořádal dalších patnáct let. První ročník 1987 přilákal na start čtyřiadvacet solarmobilů, a to devět australských, po čtyřech z USA a Japonska, tři německé, dva švýcarské a po jednom z Dánska a Pákistánu. Trasa dlouhá přes tři tisíce kilometrů vedla napříč australským kontinentem ze severu na jih, konkrétně z Darwinu do Adelaide.
General Motors nastupuje
GM Holden, australská pobočka General Motors (zkráceně GM), iniciovala stavbu speciálního solarmobilu u mateřského koncernu v Kalifornii a Detroitu, se zkouškami na polygonu GM Proving Ground v arizonském Mesa (Maricopa County). Roger B. Smith, tehdejší generální ředitel General Motors, výzvu přijal a na projektu GM Sunraycer se podílely koncernové značky General Motors v Detroitu, letecká pobočka GM Hughes Electronics a specializovaná firma AeroVironment. Vznikly dva kusy Sunrayceru, první coby vývojový prototyp s křemíkovými články 1000 W, druhý jako ostrý závodní stroj, v němž zkombinovali křemíkové články s články z arsenidu gallitého (GaAs), tedy sloučeniny gallia a arsenu, o celkovém výkonu 1500 W. Na vývoj muselo stačit deset měsíců, po zkouškách v Mesa bylo upraveno odpružení, tvůrci extrémně lehkého speciálu také testovali jeho jízdní vlastnosti s tím, že neobyčejně důležité bylo míjení s jinými vozidly na silnici. Australské autovlaky, tedy soupravy tahačů s několika návěsy či přívěsy, totiž při průjezdu vysokou rychlostí v protisměru mohly soutěžní vozidlo prostě „odfouknout“ ze silnice...
GM Sunraycer se představuje
Závodní speciál, jenž přišel na dva miliony dolarů, byl představen 10. září 1987 v Detroitu nedlouho po interní prezentaci u Hughes Aircraft Company v Culver City v Kalifornii. Vedením projektu byl pověřen Howard Wilson (1922–2016), vášnivý pilot a elektrotechnický inženýr, který nastoupil u Hughese koncem čtyřicátých let a setrval tam přes čtyři desetiletí. Koordinoval spolupráci automobilového koncernu GM s leteckou divizí GM Hughes, ale také s nezávislou společností AeroVironment průkopníka Dr. Paula MacCreadyho, který se zasloužil o rekordní ultralehká letadla Gossamer Condor (první létající pouze lidskou silou) a Solar Challenger (přelet solárního přes průliv La Manche).
Zavěšení čtyř tenkých kol o průměru 460 mm, stejnosměrný elektrický motor 3 kW (4 k) a poháněcí ústrojí vyvinuli u General Motors, Hughes dodal solární panely (měl zkušenosti i se zakřivenými pro kosmické družice) a akumulátor; AeroVironment se podílel na prostorovém rámu z hliníkových profilů (hmotnost jen 6,8 kg) a aerodynamické karoserii z kompozitních materiálů (součinitel čelního odporu vzduchu jen 0,125). Podle předpisů byly stanoveny maximální rozměry, GM Sunraycer se do nich vešel s délkou šesti metrů, šířkou dva a výškou jeden metr. Pohotovostní hmotnost činila 177 kg, střídající se jezdci byli dovažováni na limit 85 kg, takže celková hmotnost Sunryceru byla kolem 260 kg. Jediným zdrojem energie směly být fotovoltaické články, na horní ploše vozu o výměře osmi čtverečních metrů jich bylo 8800. Získaná energie se ukládala do stříbro-zinkového akumulátoru s kapacitou 3 kWh. Elektromotor poháněl jen jedno ze dvou zadních kol ozubeným řemenem (převod 4:1), rekuperace brzdné energie byla k dispozici.
Sunraycer deklasuje konkurenci
Startovalo se v Darwinu 1. listopadu 1987. John Harvey, slavný australský závodník, který se v Arizoně podílel na testování, se kvalifikoval coby nejrychlejší a spolu se střídajícími kolegy vedl celý závod, jenž směřoval po Stuart Highway s přejezdem Alice Springs uprostřed cesty z Darwinu do Adelaide. K dalším ze šesti jezdců (jejich jména zůstávají v pozadí) patřili Alec Brooks (jeden z vedoucích členů týmu), Molly Brennanová (z General Motors) a inženýr Ingo Janthur (GM Opel). Jelo se každý den od osmi ráno do pěti odpoledne, čas mezi šestou a osmou ranní a pátou až sedmou odpolední byl vyhrazen údržbě. Jezdci Sunrayceru zvládli závod za pět a půl dne. První den ujeli 521 km, další dny 605, 564, 563 a 600 km, přičemž poslední už jen 152 km do cíle. Dosáhli času jízdy 44 hodin a 54 minut, konkurenční Ford Sunchaser na druhém místě měl už značnou ztrátu (jel 67 hodin a 32 minut). Jediným problémem Sunrayceru byla výměna tří proražených pneumatik. Průměrná rychlost činila 66,9 km/h. Roger B. Smith, CEO GM, odletěl do Adelaide, aby osobně pogratuloval vítěznému týmu General Motors.
Howard G. Wilson ještě rok před svou smrtí hovořil o této události jako o největším projektu svého života, v němž pokračoval konstrukcí elektromobilů GM Impact a sériové verze GM EV-1. Slavný GM Sunraycer se v lednu 1988 zúčastnil přehlídky Pasadena Tournament of Roses, v červnu 1988 zajel v Arizoně rekord solarmobilů průměrnou rychlostí 78,4 km/h (platil do ledna 2011, kdy UNSW Sunswift dosáhl 88,8 km/h) a pak putoval do Smithsonian Institution ve Washingtonu (DC), kde si jej v Muzeu americké historie můžete prohlédnout i dnes.
