Současný, bouřlivý a mohutně podporovaný rozvoj elektromobilů kráčí ruku v ruce s dekarbonizováním ekonomiky. A je do ní také čím dál aktivněji zapojen. S přechodem na obnovitelné zdroje energie (OZE) totiž bude klesat predikovatelnost objemu vyrobené energie. Jejich většinu totiž budou tvořit solární a větrné parky závislé na počasí. To by mělo do daleké budoucnosti řešit propojení rozvodných sítí celého světa, protože, zjednodušeně řečeno, když nebude svítit nebo foukat tady, pravděpodobně se budou vzdušné proudy a sluníčko činit jinde a elektřina se prostě přeleje tam, kde chybí. Jenže to je hudba hodně vzdálené budoucnosti, při aktuální geopolitické situaci navíc nepříliš reálná.
Proto je třeba vytvářet soběstačné ostrovy schopné operativně naakumulovat přebytky vyrobené v době energetického sedla či vysoké úrovně slunečního svitu nebo větru, aby byly k dispozici v energetické špičce. A ty potřebují gigantická úložiště vyrobené energie. Na úrovni národních energetických soustav napájených tradičními zdroji (včetně jádra) se podobný problém řeší zpravidla přečerpávacími elektrárnami a také ad hoc řízeného spínání tzv. nízkého tarifu, který vysokofrekvenčním impulzem dálkově spouští zařízení zapojená na separátní obvod (dříve se tomu říkalo noční proud). Jenže pro OZE jsou přečerpávací elektrárny takřka k ničemu; za prvé stojí hodně peněz a za druhé nejsou dost operativní. K jejich aktivaci sice stačí jednotky minut, ale OZE potřebují mnohem rychlejší reakce.
Tak se tedy budují úložiště energie. V tomto oboru aktuálně probíhá bouřlivý vývoj a vymýšlejí se stále výkonnější a operativnější systémy. V ideálním případě bez baterií, protože ty mají řadu citelných limitů; cenu, efektivitu, rozměry, hmotnost, životnost, rychlost a zatížitelnost. Proto se tu a tam objeví nějaké to úložiště s velkým setrvačníkem či aktuálně s gravitační jednotkou (velký modul zakopaný v zemi, který při nadbytku energie zvedá těžké závaží a při její potřebě naopak klesající závaží pohání generátor). A taková se také poměrně rychle rozšiřují. Jenže prioritu mají stále bateriová úložiště, s nimiž jsou největší zkušenosti a navíc umožňují sekundární využití vysloužilých baterií z elektromobilů se zbytkovou kapacitou.
I to je však poměrně těžkopádné řešení, proto se již prakticky od počátku aktuální vlny dekarbonizace počítá s využitím elektromobilů zapojených v síti. Jejich dnes už vysoce výkonné baterie totiž mohou splnit stejnou úlohu bez nutnosti budování drahých, velkých a jednoúčelových stacionárních zařízení. Chytré hlavy z celého světa se tentokrát dohodly a standardizovaly příslušná rozhraní, výrobci elektromobilů s V2G počítají a čím dál více nových modelů je pro tuto službu připraveno. Počítají s ní například veškeré elektromobily postavené na platformě Volkswagen MEB, připraveny jsou ovšem i plug-in hybridy, například Mitsubishi Outlander PHEV a Eclipse Cross PHEV. K zavedení funkce V2G jsou technicky připraveny i modely z koncernu Hyundai na 800V platformě E-GMP (Kia EV6, Hyundai Ioniq 5), avšak softwarově aktivována zatím není. Na zavádění V2G dále pracují Renault/Nissan, Honda či BMW.
V Japonsku už tato služba běžně funguje a dosahuje značné popularity. Majiteli elektromobilu, který umožní zapojení do systému V2G, totiž přináší přímé finanční benefity v podobě úhrad za energii poskytnutou rozvodné soustavě (ty jsou vždy vyšší než poplatky v době energetického sedla, takže se vyplatí i vůz nabít v levném tarifu a pak energii ve špičce se ziskem prodávat zpět). Velmi specifická, vysoce industrializovaná japonská ekonomika s extrémně vysokou spotřebou energie (je pátým největším spotřebitelem světa, před 15 lety byla dokonce třetí, Česko je pro zajímavost 41.) má sice zatím v energetickém mixu vysoce nadpoloviční podíl fosilních zdrojů, avšak po fukušimské havárii v roce 2011 rychle roste podíl OZE, byť je proti vyspělým západním ekonomikám stále velmi nízký. A s ním také roste zranitelnost tamější energetické soustavy. A na to nacionalističtí Japonci slyší a hromadně podporují V2G, které aktivně chrání proti blackoutům.
Na obou stranách Atlantiku tak růžová situace zatím nevládne. O zavádění V2G se hodně mluví, avšak prakticky spuštěno zatím bylo jen na několika izolovaných lokalitách. Základním požadavkem je totiž inteligentní distribuční soustava, jejíž vybudování je extrémně nákladné. Zavádění tzv. Smart Grids a možnost velmi přesného řízení rozvodné sítě v reálném čase (jednotlivé prvky spolu neustále decentralizovaně komunikují) však samozřejmě přináší benefity i v jiných oblastech, lze díky nim například daleko účinněji předcházet velkým výpadkům způsobeným přetoky ze sousedních zemí či jinými faktory. Takže se jejich zavádění distributoři stejně nevyhnou.
O jejich aplikaci v našich končinách aktuálně hovoří i společnost EG.D, dcera koncernu E.ON. Ta při zavádění chytré sítě bude spolupracovat se Západoslovenskou energetikou (ZSE). Na praktické používání celoplošného systému V2G si ovšem zřejmě ještě chvíli počkáme, vše je totiž dosud ve stádiu plánů a například ČEZ plánuje pokrytí kompletní sítě až v roce 2027. V přípravách ovšem pokračuje i český správce elektroenergetické přenosové soustavy ČEPS, který upravil Pravidla provozování přenosové soustavy (Kodex PS) ve prospěch malých subjektů tzv. Služby výkonové rovnováhy (SVR) a snížil minimální požadovaný výkon zapojeného zařízení. Do nich se sice jednotliví poskytovatelé nevejdou (minimum je nově 1 MW), ovšem vznikl větší prostor pro lokální distributory a také tzv. Integrovaný agregátor, který má na starost přeměnu flexibilních malých výrobců ve standardní energetický produkt.
