Švýcarští podnikatelé Michael Brand a Marianne Brand-Friedli to mysleli vážně, ale dlouho nevydrželi. Svůj tajný tip představili poprvé koncem roku 1989. Po dalším vývoji, homologaci a dokonce nárazových testech pod patronací DEKRA/Winterthur připravili sériovou produkci od roku 1991, vytiskli vtipné prospekty a stanovili základní cenu od 16 500 švýcarských franků (elektrifikovaná Škoda Favorit z Ejpovic byla tehdy za 29 700 Sfr, ale dánský Mini-El od 12 300 Sfr). Navzdory jménu Riva nemá jejich dílo nic společného s indickými elektromobily Reva, vyšlo z blíže neurčeného minivozu, které se ve Francii prodávají s malými spalovacími motory a limitovanou rychlostí, takže jde o modely sans-permis (bez potřeby plnohodnotného řidičského oprávnění).
Velkorysý projekt
Základy společnosti SOLEC (Solar- & Elektromobil AG) byly položeny v září 1988 v Zollikofenu (Bern) nejprve pro prodej solárních a elektrických vozidel jiných výrobců, než se Brandovi rozhodli pro vlastní produkt. Vyhlédli si francouzského dodavatele minivozíků bez pohonné jednotky, aby ve Švýcarsku zabudovali elektrickou poháněcí soustavu, přičemž v dílně poskytli také práci zdravotně handicapovaným. Vybraný produkt se příliš nelišil od tehdejší konkurence, jednoduchá karoserie připomínala jiné typy Pinguin 4, Puli City či Microcar Light. Pro výrobu se podařilo sehnat investory, prezidentem se nakonec stal Uwe Zahn, a finální montáž se pomalu rozběhla v obci Safnern (v kantonu Bern).
V prospektu z roku 1991 se to jen hemžilo vtipnými hesly jako Hlava místo olověné nohy; Není to žádné auto, ale přesto tak vypadá; Malý s velkým víkem (míněna vzhůru výklopná zadní stěna); Pozor: také bezpečný (po úspěšném zdolání nárazových čelních testů s deformační zónou a airbagem řidiče) a končilo se komiksem, v němž malý vozík podjíždí monstra se jmény Roadmaster, Prestige, Dominator, Jumbo, Protz-Blitz, Highway King a dalšími, aby pohodlně dorazil do svého cíle.
Jaká byla Riva
Vozík s bočními dveřmi na každém boku a výklopnou stěnou v zádi měl opravdu kompaktní rozměry 2 460 × 1 400 × 1 380 milimetrů, malá desetipalcová kola v rozích karoserie a vlastní hmotnost 620 kg včetně akumulátorů 110 Ah, která po plném naložení vzrostla na limit 850 kg. Výrobce uváděl objem zavazadlového prostoru v zádi 200 litrů. U prototypu bylo uvedeno, že dva stejnosměrné elektromotory po 2,5 kW pohánějí přední kola, každý jedno ozubeným řemenem s elektronickou řídicí jednotkou trakce, zastávající funkci diferenciálu.
Pro sériovou produkci bylo připraveno provedení s jedním silnějším elektromotorem 7,5 kW, čímž vzrostla největší rychlost na 65 km/h. Oficiálně byly uvedeny hodnoty zrychlení z 0 na 30/40/50 km/h za sedm, deset a sedmnáct sekund. Na výběr byly tři kapacity olověných akumulátorů 5,4; 6,6 nebo 9,6 kWh (90, 110 nebo 160 Ah); uvedené údaje prostřední verze doplníme o spotřebu 15 až 20 kWh/100 km a dojezd 30 až 50 km podle stylu jízdy, tedy pro pojíždění po městě dostatečný.
Nabíječkou AC 2 kW se akumulátory plně nabily za šest až osm hodin z běžné zásuvky 220/230 V. Vozík byl poměrně dobře vybaven s přehlednou přístrojovou deskou, obstál v nárazových testech, bezpečnost zaručovalo i palubní napětí jen 60 voltů. Tříbodové pásy a opěrky hlavy byly samozřejmostí, airbag řidiče alternativou.
Konec před třiceti lety
Výroba ovšem nebyla levná, původní plán základní ceny verze 5 kW (2× 2,5 kW) narůstal ze slíbených 16 500 švýcarských franků až na 28 000 Sfr finálního typu 7,5 kW, uvedených v prospektu, byť s příslibem od výrobce uhrazenými dodávkami elektrické energie na 5 000 km ročně po dobu deseti let. SOLEC také nabízel dvanáctiměsíční záruku. Nabídka vzhledem k vysoké ceně, výrobním nákladům a značné konkurenci jiných výrobků netrvala dlouho. Švýcarská společnost SOLEC Solar- & Elektromobil AG ze Safnernu (Bern) byla likvidována v roce 1995.
