V prvních dekádách minulého století nebylo zdaleka rozhodnuto, zda mají větší šanci elektromobily, spalovací motory či parní stroje. V USA tehdy každá koncepce tvořila třetinu trhu. Když ve dvacátých letech začal zájem o elektromobily upadat, jak se zlepšovaly zážehové motory, tak dokonce mnozí výrobci parních strojů a elektrických automobilů přešli na karoserie, jež byly od klasických motorových vozů k nerozeznání. Ani to nepomohlo a nakonec to všichni vzdali. Smutný osud postihl americkou značku Milburn Electric, protože její výrobce byl zároveň velkou karosárnou, která dodávala karoserie pro jiné vozy včetně Oldsmobile a Buicku, a tak se v únoru 1923 stala součástí General Motors. Tím skončily jedny z nejpopulárnějších amerických elektromobilů té doby, kterých vzniklo asi 4 300 v letech 1915–1923.
Všestranný podnikatel
George Milburn (1820–1883) sice nikdy elektromobily neviděl, ale přesto nesly jeho jméno. Britský emigrant z Alstonu se krátce usadil v Kanadě, ale pak odešel do Indiany, kde se oženil, založil farmu v městě Mishawaka, jež později proslulo výrobou automobilů (AM General, od 1992 známý Hummer) a jeho dcera Ann se provdala za Clementa Studebakera, člena slavné automobilové dynastie. George tam podnikal v mnoha oborech, začal v roce 1848 obchodem se smíšeným zbožím (George Milburn Company), ze získaného podílu na výrobě zemědělských strojů Jamese Olivera vytvořil společnost Mishawaka Wagon Works, která v roce 1856 získala zakázku na výrobu 100 koňských povozů pro Henryho a Clementa Studebakery.
V srpnu 1869 ji proměnil na Milburn Wagon Company s počátečním kapitálem sto tisíc dolarů, ale když město nevyhovělo jeho přání prodloužit železniční vlečku do továrny, tak ji přestěhoval do Toleda (Ohio). V roce 1875 tam otevřel novou velkou továrnu a záhy se stal největším výrobcem kočárů a zemědělských vozů, tažených koňmi. Milburn Wagon Works byly vysoce mechanizovanou továrnou, kde většina dělníků jen obsluhovala stroje. Když Milburn zemřel, výroba pokračovala zásluhou spolupracovníků, k nimž patřili bratři Frederick Holmes a Henry Perkins Dodge, kteří se zasloužili o výrobu elektromobilů Ohio Electric Car v Toledu (1910–1918), pro něž Milburn stavěl karoserie.
Zrodil se Milburn Electric
Bratři Dodge však neměli stejný názor na spojení výroby Milburn Wagon Company, která v roce 1914 oznámila záměr vyrábět elektromobily, a Ohio Electric Car Company, která je již vyráběla coby „vhodné automobily pro ženy“, tedy čisté a bez obtížného spouštění klikou. Henry P. Dodge zůstal generálním ředitelem Ohio Electric (přežila do roku 1918, pak strojní zařízení prodáno v aukci), zatímco Frederick H. Dodge zůstal u Milburnu až do konce výroby elektromobilů. Pro úplnost dodejme, že Dodge Family z Toleda nemá nic společného s Dodge Brothers (John a Horace), kteří v roce 1914 založili automobilku v Detroitu.
První prototyp elektrického vozu Milburn Electric, resp. Milburn Light Electric (byly opravdu lehké stavby), se zrodil koncem roku 1914 podle návrhu Karla Probsta, jenž později vytvořil Bantam Jeep. První série z let 1915–1916 (600 a 1 000 vozů) byly elektromobily na shodném rozvoru náprav 2,54 metru (100 palců) s karoserií Coupé (Model 15), Roadster (Model 151) a užitkovou Delivery (klient si zvolil druh nákladní nástavby), za ceny podle typu od 985 (lehký užitkový) do 1 485 dolarů (Coupé). Pro lepší využití výkonu měly čtyřstupňovou převodovku, dosahovaly rychlosti 15–19 mph (24–30 km/h) a dojezdu až 50 mil (80 km). Pro roky 1917–1919 byl prodloužen rozvor o pět palců na 2,67 metrů, přibyly luxusní kupé Brougham a vozy s karoserií ve stylu klasických vozů se spalovacím motorem (1918 Sedan a Limousine). Sedan dosahoval rychlosti 48 km/h a ujel až 100 mil (160 km).
Vozy měly elektromotory General Electric 2 HP, převodovku 4+2Z a pohon zadní tuhé nápravy typu banjo kloubovým hřídelem! Dřevěné bedny s akumulátory, uložené pod kapotou vpředu i vzadu (Brougham), byly později na kolečkách pro rychlou výměnu (jinak se dobíjelo ze sítě 120 V, zásuvka na voze). Verze kupé (Brougham) se ovládaly pákami, Sedan a Taxi dostaly obvyklý volant. Výroba expandovala, v roce 1916 pracovalo 600 zaměstnanců na výrobě elektrických vozů s kapacitou až 1 500 ročně, původní závod na Monroe Street doplnil druhý, když koupili továrnu Toledo Bending Company. Vylepšený vůz nesl od roku 1920 označení Model 27, přibyl Taxicab (Model 33) s prodlouženým rozvorem 111 palců (2,82 metru; sloužily v Chicagu a St. Louis) a Milburn vstoupil i do světa lehkých nákladních vozů s typy 43 (0,5 tuny) a 40 (1,0 tuny). Z osobních elektromobilů odvozený pikap nesl označení Model 27D a uvezl čtvrt tuny zboží.
Velká sláva a konec
Vozy Milburn Electric byly velmi oblíbené, objevily se i v Bílém domě ve Washingtonu, jeden z roku 1918 používal sám prezident Woodrow Wilson, další provozovala jeho tajná služba. Milburny patřily k nejrozšířenějším americkým elektromobilům dvacátých let spolu s Detroit Electric a Rauch & Lang. Konstruktér Karl Probst a Frederick H. Dodge zůstali u firmy až do ukončení výroby v roce 1923 (poslední byl Milburn 27-L Brougham), kdy General Motors továrnu koupil s tím, že potřebuje rozšířit výrobu karoserií, které mu Milburn Wagon Company dodávala pro Buicky a Oldsmobile. Po pěti měsících však továrnu nabídl opět k prodeji, když získal karosárnu Fisher Body Company.
Milburn prodal poslední vozy ze skladových zásob v roce 1924. Dochovalo se přes padesát elektromobilů Milburn, nejbližší můžete vidět v automobilovém muzeu na zámku Egeskov v Dánsku, je to zjevně typ 27-L Brougham (1920), který jeho někdejší majitel Gordon Kavanaugh z Kanady v šedesátých letech nastříkal růžovou barvou. Výzkum ukázal, že nejde o Model 15 z roku 1914, vždyť tehdy se výroba teprve rozbíhala, ale navzdory tomu to muzejní materiály dlouho uváděly. Další veřejně vystavené Milburny Electric lze vidět v Malaze, Stockholmu, Oslu, Boyertownu, Chicagu a Moskvě (Kamyšmaš Auto Muzeum).
