Elektromobilita hýbala světem už v předminulém století, kdy se automobil teprve rodil, ale parní stroj, spalovací motor i elektromotor měly stejné šance. Francouzský inženýr Louis-Antoine Kriéger už v roce 1887 veřejně předvedl elektrickou drožku v Paříži, stal se průkopníkem elektromobility i pohonu předních kol (elektromotor u každého kola přední nápravy) a vytvořil jeden z prvních hybridů (1903 spalovací motor Richard Brasier s generátorem a pohon kol elektromotory). Firma v Courbevoie vyráběla elektrické vozy do roku 1909, sloužily však mnohem déle a dva se dochovaly, jeden ve Science Museum v Londýně (z roku 1904), druhý v Musée Automobile de la Sarthe na okruhu 24 h Le Mans (z roku 1908).
Francouzský průkopník
Louis-Antoine Kriéger (1868 – 1951) byl natolik známým i významným představitelem elektromobility, že mu v české knize Z dějin automobilu (1931) věnují celou kapitolu její autoři Vilém Heinz a Václav Klement, a to stejně jako britskému průkopníkovi Walteru C. Berseyovi, americké Detroit Electric Car Company a našemu vynálezci Františku Křižíkovi. Citujeme: „Kriéger sestrojil již roku 1887 elektrickou drožku, a jeho elektrický vůz uspokojoval už roku 1894 po všech stránkách. Maje přednosti elektromobilu, uvedené v úvodě a ustavičně jsa zlepšován, stal se počátkem století vozem elegantního světa a součástí vozového parku mnohých královských dvorů.“
Francouzský konstruktér se narodil 28. května 1868 v Paříži, vystudoval Collège Sainte-Barbre a inženýrský diplom obdržel na Ecole Centrale v roce 1891. K myšlence na elektrický kočár ho přivedlo seznámení s akumulátory značky Fulmen od společnosti Fulmen Accumulateur, která přežila až do devadesátých let minulého století, aby se později stala součástí skupiny Exide (Fulmeny ostatně napájely i elektromotory rekordního vozu La Jamais Contente, prvního s rychlostí přes 100 km/h).
Elektromobil Kriéger v roce 1894 dosahoval dojezdu 30 km a stal se cestou k sériové produkci. O rok později se údajně zúčastnil prvního závodu Paříž-Bordeaux a Kriéger v roce 1898 na výstavě kočárů Concours des Fiacres předvedl čtyři různé elektromobily označené coby Brougham, Landaulette, Électrolette a vícemístný Omnibus pro pařížskou dopravu. Elektromobily Kriéger se prodávaly v celé Evropě a zamířily také ke královským dvorům v Itálii, Španělsku a Velké Británii, ale také na ruský carský dvůr a do USA.
Průmyslová výroba
Po dlouhých pokusech vznikla dne 15. března 1906 na Avenue Marceau v Courbevoie u Paříže nová společnost Compagnie Parisienne des Voitures Électriques Système Kriéger, která pokračovala nejen v sériové produkci celých vozů, ale i vlastních elektromotorů, transformátorů a dalších dílů pro jiné uživatele (včetně provozovatelů tramvají). V roce 1906 sloužilo už 150 hybridních typů (motor Richard Brasier a elektrický systém Kriéger) coby pařížské taxíky, ale společnost byla ztrátová, a tak výroba přežila jen do roku 1909. Z roku 1908 pochází dochovaný typ A155, vystavený v muzeu v Le Mans.
Velký vůz až pro devět cestujících měl na předních kolech dva stejnosměrné elektromotory 8/10 HP s provozním napětím 80 V, dosahoval cestovní rychlosti jen 20 km/h, ale bez problémů ujel i šedesát kilometrů na jedno nabití olověných akumulátorů. Vzniklo jich asi šedesát kusů, které za první světové války sloužily coby elektrické ambulance. Už v letech 1904 – 1905 dokonce elektrický Kriéger ustavil rekordy na trase Paříž-Chatellerault a Paříž-Trouville, které překonal až po osmatřiceti letech další elektrický osobní vůz CGE Tudor z válečné doby (1942), dílo jiného průkopníka Jean-Alberta Grégoireho (mimo jiné tvůrce funkčního pohonu předních kol systému Grégoire Tracta).
Základem je kombinátor
Změnu rychlosti, jízdu vpřed či vzad a elektrickou brzdu ovládal řidič tzv. kombinátorem, tedy sadou spínačů na spodní části rozšířeného sloupku řízení. V podstatě šlo o reostat, který definoval rychlost jízdy, ovládaný na volantu (celkem 11 poloh). Kromě elektrické brzdy měl vůz i mechanickou, aktivovanou pákou nebo pedálem. Osobní vozy Kriéger dosahovaly rychlosti 40 km/h, olověné akumulátory byly uloženy vzadu i pod podlahou, obdélníkový rám nesl dva trakční elektromotory na přední tuhé nápravě, z nichž každý poháněl jedno kolo zvlášť redukčním převodem.
Hybridní pohon se zážehovým motorem v přídi se používal především pro vozy taxislužby, ale také pro velké nákladní Kriégery. Po první světové válce ovšem převzaly vládu konvenční automobily, jenže zakladatel se nikdy nepřestal věnovat elektrotechnice. Za druhé světové války pocítili Francouzi nedostatek benzinu, a tak vznikla řada nových elektromobilů. V roce 1941 se k nim krátce vrátil i Louis-Antoine Kriéger, tentokrát ve spolupráci s průmyslníkem Charlesem Mildé, synem svého někdejšího spolupracovníka. V dobovém prospektu připomínali, že původní firma Kriéger et Mildé vyrobila první elektromobil už před padesáti lety. Nové typy Mildé-Kriéger ovšem válku nepřežily, firma zanikla stejně jako jiní výrobci francouzských elektromobilů. Průkopník Kriéger se na svou dobu dožil vysokého věku a zemřel v roce 1951.
