Maggiora byla italská karosárna, která není příliš známá, protože především vyráběla prototypy a menší série pro jiné karosáře, ale překvapivě i pro velké automobilky. K jejím nejznámějším dílům patří sportovní roadster Fiat Barchetta a kupé Lancia Kappa, které vznikaly na pásové lince společnosti Maggiora SpA v Chivassu (Turín). Kromě toho karosárna vyvíjela vlastní prototypy, k nimž patří městský minivůz Citymagg z roku 1998 s alternativními druhy pohonu, či prototyp MPV Fiat Halley (ano, pojmenovaný po slavné kometě) z roku 1985, postavený na základě legendy Fiat Uno a přátelství mezi šéfdesignerem Paolem Martinem (ex-Pininfarina) a Brunem Maggiorou, dědicem karosárny, která vznikla už v roce 1925.
Aldo Garnero nastupuje
Pro návrh Citymaggu nastoupil další italský tvůrce Aldo Garnero, jehož kariéra zahrnuje působení jak v automobilové branži, tak v průmyslovém designu. Jako velmi mladý začal u Pininfariny, tedy u nejlepšího italského karosáře, kde se hodně naučil, aby uspěl v dalších rolích, jež zahrnovaly působení i mimo automobilový průmysl. V sedmdesátých letech však jako člen týmu Centro Stile Lancia navrhl ikonické verze řady Beta, a to Beta Coupé a HPE (fastback kombi), v roce 1986 spoluzaložil Euro Design Engineering a v devadesátých letech tvořil pro italské karosárny Stola (1992 otevřené Fiat Panda Destriero a Cinquecento Cita), přičemž na Cinquecento Cita (nikoli „město“, ale „maličký“ v piemontském dialektu) se podílela společnost Maggiora. Tak se dostal ke spolupráci s rodinnou firmou z Turína, pro kterou navrhl několik významných projektů, k nimž patří nejen Citymagg ve verzích Droll (sedadla 2+2) a Job (užitkový se dvěma sedadly), ale také otevřený Cinquecento Birba a sportovní Punto Grama.
Citymagg Project 2× 2
Městský Citymagg byl vlastně stejným nápadem jako známý Smart ForTwo, ale na rozdíl od něho se počítalo s uspořádáním sedadel 2+2 (dva dospělí a dvě děti) a od počátku i s alernativním druhem pohonu. Verze se zážehovým čtyřválcem z tehdejšího Fiatu Seicento (899 cm3) ovšem byla určena pouze pro plynový provoz (dvě nádrže metanu v trubkovém rámu pod podlahou), zatímco elektrická měla mezi nápravami výměnné akumulátory (Refill Battery-Pack; z jedné strany vsunout nabitý akumulátorový blok, ze druhé vybitý vyjmout).
Obě verze ale také mohly být jak v osobním provedení Droll, tak v lehkém užitkovém Job pro rozvážkovou službu na poslední míli (s ložným objemem až jednoho kubického metru). Dojezd plynové verze byl uveden 500 km, u druhé postačilo lakonické sdělení, že se liší podle verze elektropohonu. Samozřejmě šlo jen o prototypy, představené na mezinárodním autosalonu v Turíně 1998. O dva roky později se tam ještě objevila zjednodušená dvoumístná elektrická verze sice se střechou, ale bez dveří. Jak prohlásil designer Aldo Garnero, tak základem konstrukce byl minimalismus: „Nechceme konkurovat běžným automobilům, ale nabídnout malý a levný dopravní prostředek do města v ceně kolem deseti milionů lir.“ Pro porovnání, v roce 1998 stál Fiat Seicento od 13 292 000 lir (třídveřový akční 0.9 Young) a Fiat Punto od 22 850 000 lir (třídveřový 1.2 SX), cena elektrického Seicenta se vyšplhala na 41 300 000 lir (čtyřmístná Elettra 20 HP).
Promyšlená konstrukce
Základem Citymaggu byly podvozkové díly z tehdejšího Fiatu 600 zvaného Seicento, který na jaře 1998 nahradil Cinquecento s pohonem předních kol. Vpředu byly vzpěry McPherson a spodní příčná ramena, vzadu vlečená ramena s torzní příčkou, odpružení vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, v první verzi v rámu z hliníkových trubek a později z hliníkových čtyřhranných profilů. Brzdy byly kotoučové vpředu a bubnové vzadu, řízení hřebenové. Uprostřed mezi nápravami byly uloženy buď dvě metanové nádrže, anebo výměnná sada akumulátorů, kterou však bylo možno nabíjet za šest až osm hodin také bez vyjmutí z vozidla.
Elektrická verze měla bezúdržbové olověné akumulátory s napětím 72 Voltů a kapacitou 48 až 180 Ah podle volby klienta, a proto s rozdílným dojezdem, jenž ale výrobce neuváděl. Stejnosměrný elektromotor poháněl přední kola redukčním převodem a uděloval vozu rychlost 70 až 110 km/h podle verze. Podle Garnera byly plastové díly karoserie zaměnitelné, takže šlo vůz snadno individualizovat. Při rozvoru náprav 1 800 mm byl dlouhý 2 650 mm, široký 1 500 mm a vysoký 1 650 mm. Jezdil na litých kolech ve stylu Minilite a pneumatikách Pirelli rozměrů 185/60 R 14.
Rodinná tradice
Skupina Maggiora se sídlem Borgo San Pietro v Moncalieri u Turína měla v roce 1998 tři pobočky, a to Irma v Attese (výlisky), Emmedue v Chivassu (díly vozidel) a Ilca Maggiora SpA se dvěma závody v Moncalieri a velkou továrnou v Chivassu (Turín), kde zavedla sériovou produkci různých automobilů pro klienty, k nimž patřily Fiat Barchetta, speciální verze Fiat Panda Van a Lancia Kappa Coupé, vedle jiných zvláštních sérií včetně elektrických užitkových vozů Piaggio Porter a zapomenutého městského minielektromobilu Teener od Technolab Engineering Group z Busto Arsizio, ale to už je jiná kapitola. Zaměstnávala 500 lidí a pracovala na ploše 120 tisíc čtverečních metrů, z toho devadesát tisíc zastřešených.
Martelleria Maggiora, tedy kovárna Maggiora, vznikla v roce 1925 v malém objektu v Turíně, ale Arturo Maggiora záhy začal spolupracovat s automobilovým průmyslem. Poválečný rozmach znamenal přestěhování do moderních objektů v Moncalieri, kde se vyráběly karoserie pro známé vozy Alfa Romeo 2000, Lancia Flaminia a Aurelia, De Tomaso Mangusta/Pantera, Maserati Mistral a různé Fiaty (i pro další karosárny Vignale a Viotti). V roce 1992 Maggiora koupila od Fiatu továrnu Lancia v Chivassu, mimo jiné tam pokračovala výrobou soutěžních vozů Lancia Delta, které pak vystřídal Fiat Barchetta.
Úpadek nezávislých italských karosářů však znamenal konec i pro Maggioru, když se brány jejích závodů zavřely v roce 2003. Bruno Maggiora, nejmladší ze čtyř dětí zakladatele, narozený v roce 1936 v Turínu, převzal podnik po otci a svých sourozencích. Opustil tento svět v roce 2024.
