Společnost Daihatsu Motor Co., Ltd., z Ósaky patří k nejstarším japonským výrobcům automobilů a v její dlouhé historii je mnoho zajímavých projektů. Vznikla coby Hatsudoki Seizo Company a už v roce 1907 představila první japonský plynový motor 6 HP, v březnu 1920 uvedla silnější 20 HP na výstavě Taisho Exhibition a v prosinci 1930 zahájila výrobu tříkolek, pro které od června 1933 začala používat jméno Daihatsu Go, ale už v dubnu 1937 uvedla první čtyřkolový kompaktní automobil, který se na dlouhá léta stal její specialitou až do dnešní doby.
Nějaký čas Daihatsu působila i na evropském a severoamerickém trhu, ale od roku 2013 se coby stoprocentní dceřiná společnost Toyota Motor Corporation soustředila především na asijský region. Daihatsu má rovněž neobyčejně bohaté zkušenosti s elektrickými vozidly, které vyvíjí přes šedesát let. Vše začalo ve větším měřítku dodávkou 275 elektromobilů (tzv. Pavilion Cars) pro světovou výstavu EXPO 1970 v Ósace. Od té doby vznikla řada elektrických typů, vyráběných v menších sériích (např. pro komunální účely a golfová hřiště), ale také zajímavých prototypů.
PICO nejen pro důchodce
Na autosalonu Tokyo Motor Show 2011 uvedla společnost Daihatsu na velkém stánku nejen sedm různých sériových typů, ale také čtyři zajímavé koncepty, z nichž nejmenší PICO prezentovala coby ekologicky výhodný dopravní prostředek pro příslušníky stárnoucí generace ve velkoměstech, ale i jako vhodný miniautomobil pro přepravu na krátké vzdálenosti a regionální služby, či drobnou rozvážku zboží na tzv. poslední míli. Podle Daihatsu koncept PICO vyplnil mezeru mezi motocyklem a malým automobilem, měl dvě sedadla za sebou, aby celková šířka zůstala jen 1 000 mm při délce 2 400 mm, rozvoru náprav 1 815 mm a výšce 1 530 mm.
Poháněcí soustava s akumulátory Li-Ion, trakčním elektromotorem a redukčním jednostupňovým převodem byla uložena před zadní nápravou pod druhým sedadlem, vpředu byla nízká rovná podlaha. Řízení vozíku pro větší bezpečnost doplňoval radarový systém s detekcí překážek a výstražnými červenými a zelenými svítícími signály, jakož i údajem o rychlosti jízdy na průběžném svítícím pásu (limit do 6 km/h na zónách sdílených s chodci; největší rychlost byla 50 km/h na silnici). Jednoduchou přístrojovou desku s jednoramenným volantem (jako u Citroënu) doplňoval nevelký dotykový displej infotainmentu po pravé ruce. Ve spolupráci s firmou Fujitsu Ten Limited byl vyvinut komunikační systém mezi vozidly PICO, fungující na bázi internetu. Alternativou dvoumístné osobní verze se staly jednomístné užitkové, malý Truck (pick-up) a Cargo (skříňový vůz). Akumulátory se dobíjejí z běžné zásuvky japonské rozvodné sítě 100 V.
Univerzální FC ShowCASE
Druhým elektrickým konceptem Daihatsu z autosalonu v Tokiu 2011 byl univerzální přepravník FC ShowCASE, který jako zdroj energie místo velkých akumulátorů používá jen pomocné akumulátory Li-Ion, ale hlavně vodíkové palivové články PMfL FC 35 kW, napájené novým druhem ekologického kapalného roztoku „hydrazine hydrate“ N2-H4-H2O, bezpečného a ekologicky udržitelného. Nádrže i palivové články z vlastního vývoje Daihatsu jsou uloženy v podvozku mezi oběma nápravami, podlaha ve voze je zcela plochá a umožňuje nejrůznější využití s variabilním počtem sedadel (Minibus), či prostorem pro náklad (Cargo). Využití obestavěného prostoru je příkladné, čtyři kola jsou až v rozích vozidla s minimálními převisy, na podvozek se montuje nástavba ve tvaru bedny či kontejneru (tedy „case“), podle potřeby buď prosklená (přeprava osob), či jako skříň (nákladní vozidlo). Do vozu se vstupuje vzhůru výklopnou boční stěnou.
Základní rozměry jsou: rozvor náprav 2 450 mm, celková délka 3 395 mm, šířka 1 745 mm a výška 1 900 mm, takže jde o vozidlo v tradici Daihatsu opravdu kompaktní podle hesla „Big Answer from Small“ (tedy Velká odpověď od Malého). Výrobce zdůraznil čtyři přednosti, za prvé tankování kapalného paliva shodné s tankováním benzinu u běžných čerpacích stanic (není třeba nová infrastruktura), za druhé vysokou hustotu energie v palivu, která zvyšuje dojezd (ani přibližný však bohužel neuveden), za třetí bezpečný provoz, protože palivo je za normálních teplot nehořlavé, a za čtvrté výroba paliva syntézou z rozšířených zdrojů dusíku a vodíku, která eliminuje emise skleníkových plynů. Ke zbývajícím konceptům Daihatsu, vystaveným v Tokiu 2011, patřily sportovní dvoumístný roadster D-X a akční model hatchbacku e:S Mira z kategorie minivozů Kei Cars, ovšem se zážehovým dvouválcem 660 cm3.
Bohatá tradice Daihatsu EV
Na autosalonech v Tokiu společnost Daihatsu pravidelně informovala o dosaženém pokroku ve vývoji elektromobilů, který začal přestavbou klasických typů na elektrický pohon, přičemž k těm prvním patřily lehký užitkový Hijet EV Truck (1965) a osobní Compagno Van EV (kombi z roku 1966 s dojezdem 119 km), Fellow Van EV (1967) a Fellow Split Hybrid (1970, přední kola pohání zážehový motor a zadní elektromotor). Následovaly speciální konstrukce, odpočátku navržené jako elektromobily, k nimž patřila vozidla pro EXPO 1970 jako je v úvodu zmíněných 275 elektrických přepravníků EV Taxi (vždy se třemi řadami sedadel pro šest až osm osob), či 751 elektrických golfových vozíků Daihatsu GBC-1, dodaných v roce 1971 sportovním klubům po celém Japonsku.
Výčet všech typů BEV a HEV se vymyká rozsahu tohoto článku, k některým se vrátíme (například ke kompaktním vozíkům řady BC); a tak jen připomeňme, že u Daihatsu přestavěli také prodlouženou americkou vládní limuzínu Lincoln Continental 1977 na elektrický pohon, kromě toho že v menších sériích vyráběli vlastní elektrické verze známých typů Hijet Van/Pick-Up, Cuore, Charade i terénních Rocky/Rugger a nákladních Delta. Nové generace elektromobilů e-Hijet a e-Atrai pokračují ve výrobním programu Daihatsu vlastně dodnes. Ve fiskálním roce 2025 prodala společnost Daihatsu 1,044 milionu vozů pod vlastní značkou (včetně produkce v Indonésii a Malajsii), vedle dalších, jež v Japonsku dodává do distribučních sítí spolupracujících partnerů (Toyota, Subaru, Suzuki a Mazda).
