Říká se, že Giorgetto Giugiaro využil stylistické prvky z elektromobilu De Tomaso Ghia Rowan pro svůj první samostatný design sportovního vozu Ital Design Manta na podvozku Bizzarrini už v roce 1968, a to zejména jednoprostorovou koncepci, velkoplošné velmi skloněné čelní sklo a snížení linie bočních oken pro lepší výhled. Tvary Rowanu, na jehož designu pracoval ještě u karosárny Ghia, pak nesly i další projekty. Suzuki Microutilitaria (1969) byla pokračováním cesty k velkoprostorovým městským vozům, vycizelované do podoby městského elektromobilu Biga a jen o rok později uvedeného konceptu Cinquecento Lucciola (1993), jenž se měl stát nástupcem populární „pětistovky“ Fiat, ale tehdejší vedení největší italské automobilky návrh nepřijalo. Giugiaro se však nevzdal, po pěti letech vyjel malý vůz Daewoo Matiz (1998) s převzatým designem, ale pětidveřový místo třídveřového a s pevnou střechou...
Předchůdce Matizu
Kdo by neznal Daewoo Matiz, malý vůz s tříválcem 0,8 litru, jenž se na přelomu tisíciletí stal velmi populárním i na českém trhu pro svoje kompaktní rozměry a dobře využitý vnitřní prostor. První generace přežila až do roku 2011, kromě korejského Changwonu se vyráběla pro Evropu také ve varšavské automobilce FSO (dříve vozy Polski-Fiat, Warszawa a Syrena) a rumunské společnosti Automobile Craiova (dříve Oltcit, pak Daewoo a nyní Ford-Otosan). Pod taktovkou General Motors malý vůz dokonce zaměnil značku Daewoo za Chevrolet a rozšířil se do celého světa (dokonce až do roku 2018 se vyráběl v Uzbekistánu). Evropské prodeje už v roce 2000 překročily sto tisíc...
Málokdo ví, že Matiz vzešel z konceptu Cinquecento Lucciola, později zvaného jen Lucciola, jenž se představil široké veřejnosti počátkem roku 1993 na mezinárodním autosalonu v Ženevě. Design Matizu je prakticky shodný s Lucciolou, sériový výrobek však byl prodloužen ze 3 267 na 3 500 mm, zvýšen ze 1 445 na 1 490 mm a šířka se mírně zmenšila z 1 527 mm na rovných 1 500 mm. Italdesign (později psáno takto dohromady) na projektu nové „pětistovky“ Fiat pracoval už od roku 1992, kdy uvedl statickou maketu ID Cinquecento na autosalonu v Turíně coby součást iniciativy sdružení italských karosářů ANFIA na oslavu Fiatu 500. Kuriozitou je, že použil zkratku ID jako později Volkswagen, a to rovněž pro provedení s alternativním elektrickým pohonem.
Lucciola se představuje
Úhledný vozík s dvojicí bočních dveří, výklopnou stěnou v zádi (vlastně zadním oknem s částí střechy, vysoký práh zůstal pevný) a elektrickým pohonem vzbudil velkou pozornost také pro inovativní ztvárnění variabilního interiéru s přestavitelnými sedadly a dvouzónovou střechou s proměnnou zadní částí. Prototyp byl vybaven elektrickým pohonem s úzkým vloženým elektromotorem AC v každém zadním kole, které vyrobila firma Parizzi a uplatnily se rovněž ve studii Fiat Downtown. Celkový výkon dvojice synchronních elektromotorů byl 14 kW (19 k), měly rekuperační funkci a hmotnost každého činila 30 kg včetně integrované brzdy jako v Downtownu. Lucciola ovšem byla sériový hybrid s prodlužovačem dojezdu, jenž tvořil v přídi uložený vznětový dvouválec Lombardini Diesel o výkonu 5,5 kW (7,5 k)/2 400 ot/min s oxidačním katalyzátorem, pohánějící třífázový generátor 5 kW (6,8 k); systém v případě potřeby pracoval v optimálním režimu s minimálními emisemi a dodával elektrickou energii buď přímo trakčním elektromotorům v zadních kolech, anebo dobíjel trakční akumulátor, umístěný před zadní nápravou pod sedadly. K dispozici byla ovšem i klasická palubní nabíječka (viz originální schéma pohonu). Giugiaro uváděl dojezd 50 kilometrů na čistě elektrický způsob či až osmihodinový provoz v hybridní funkci (citace z prospektu). Největší rychlost dosahovala 100 km/h.
Variabilní koncepce
Střecha vozu byla rozdělena na přední a zadní části. Přední měla shrnovací plátěnou střechu, pro zadní to byla alternativa (prostě jako u legendárního Cinquecenta). Zadní část mohla být tedy otevřená, celá výklopná či pouze výklopné okno (vzpomínáte na systém TwinDoor u Superbu druhé generace?); od sloupku B směrem vzad až k hraně zavazadlového prostoru probíhaly podélné střešní lišty. Široké sloupky B s příčným nosníkem tvořily ochranný oblouk. Čtyři samostatná sedadla byla všestranně nastavitelná, s variabilním sklonem, otočná pro klubovní interiér, sklopná do tvaru stolku (vertikální poloha) či pro lůžkovou úpravu (horizontální).
Ve výrobě byly využity recyklované a recyklovatelné materiály, čalounění tvořilo voděvzdorné plátno, lehce omyvatelné. Boční panely, dveře a přístrojová deska jsou v barvě karoserie jako u původní „pětistovky“, ovšem z recyklovatelných plastů. Giugiaro zdůraznil použití vozu jako městského kompaktního dopravního prostředku či pro výlety do přírody a volnočasové aktivity. Rozměry interiéru vzhledem k jen třímetrové celkové délce jsou důkazem velmi dobře využitého obestavěného prostoru, stejně jako později u prodlouženého sériového Matizu, kterému ovšem přibyl druhý pár bočních dveří.
Giorgetto Giugiaro se narodil 7. srpna 1938 v Garessiu v italské provincii Cuneo. Jeho otec Mario, děd Luigi a praděd Paolo byli umělci, malíři a hudebníci. Mario často opravoval fresky v kostelích, ale Giorgetto odešel do Turína ve čtrnácti, aby studoval figurální kresbu. Jako chlapce z venkova ho automobily příliš nezajímaly, většinu času trávil ve volné přírodě, pomáhal otci a zúčastnil se mnoha aktivit, jež organizovala jeho matka. V Turíně se objevily Giorgettovy kresby na výstavce karikatur automobilů, což vzbudilo pozornost zástupců Fiatu, a tak záhy kreslil v Centro Stile Fiat. Jedním z jeho návrhů v dávném roce 1956 byla rovněž kresba slavného Cinquecenta, jehož novou koncepci o sedmatřicet let později navrhl ve studii Lucciola, kde zdůraznil ekologický a tichý elektrický pohon.
