Francouz Paul Arzens patřil k nejvýznamnějším průmyslovým designerům minulého století, navíc byl úspěšným malířem a zdatným technikem. Za druhé světové války ho nedostatek benzinu přivedl ke konstrukci elektromobilů. Nejprve v roce 1941 oprášil design své avantgardní studie La Baleine 1938 (velryba) pro nový elektrický roadster L’électrique na lehčím podvozku Fiat, ale o rok později realizoval svůj druhý projekt z roku 1938, a to městský elektromobil L’oeuf (tedy vejce), který dostal jméno podle svého tvaru. Zvláště originální „vajíčko“ ho v automobilovém světě proslavilo, i když nikdy nepomýšlel na sériovou produkci.
Všestranný umělec
Paul se narodil 28. srpna 1903 v Paříži, vystudoval uměleckou školu École Nationale Supérieure des Beaux-Arts de Paris a záhy se úspěšně živil prodejem svých obrazů, což znamenalo přísun prostředků pro další koníčky. Přitahovala ho železnice, už v roce 1930 navrhl autonomní řízení elektrického vlaku a o pět let později zkonstruoval samočinnou šestistupňovou převodovku, kterou zabudoval do Chrysleru 24 HP. S vozem se svezl dokonce Robert Peugeot, nakonec k zástavbě do velkého Peugeotu 402 nedošlo, protože automobilka už měla kontrakt na elektromagnetické spojky Cotal. V té době se Arzens pustil ve svém atelieru do stavby originálních vozů. Vypukla však druhá světová válka, spolu s německou okupací Francie přišel nedostatek benzinu. Ke stavbě elektromobilů se tedy obrátili mnozí konstruktéři, mezi nimiž nechyběly ani letecké továrny Bréguet a Potez, automobilky Peugeot a Georges Irat, ale také řada soukromníků.
První byl roadster L’électrique
Dvoumístný roadster L’électrique byl sportovním vozem s dlouhou kapotou, plátěnou stahovací střechou a krátkou zádí, postavený ve stejném stylu jako benzinový La Baleine, ale na subtilnějším podvozku Fiat z roku 1924, přičemž karoserie byla dlouhá jen 4,8 metru. Trakční elektromotor 7,4 kW (10 k) byl uložen v těžišti pod sedadly a poháněl zadní kola. Zdá se, že Paul Arzens tehdy ustavil rekord v dojezdu. Sada 24 akumulátorů 12 V (systém 72 V, 420 A) o značné hmotnosti 1 100 kg vystačila na ujetí 300 kilometrů (!), což Arzens prokázal cestami z Paříže do Chartres a zpět na jedno nabití. To ocenil i Louis Renault, když mu Paul představil svou konstrukci.
V zásobě měl však ještě něco lepšího pro krátké jízdy ve městě do stovky kilometrů, a tím se stalo jeho elektrické vejce L’oeuf, tříkolka s akumulátory v podlaze jako u dnešních elektromobilů. Paul Arzens navíc využíval lehkou konstrukci z hliníkových panelů a profilů, ale také organické sklo (plexisklo), aby jeho vozy byly co nejlehčí a mohl je naplnit co největším počtem olověných akumulátorů.
Vzbudil pozornost Bugattiho
Elektrická tříkolka Paul Arzens L’oeuf je dnes designovou ikonou, odpočívá v Národním automobilovém muzeu ve francouzských Mylhúzách ve společnosti Arzensova roadsteru La Baleine a naší Tatry 87. Za války s ní Paul Arzens jezdil velmi často po Paříži a jednou, když relaxoval v kavárně, dal kavárníkovi kdosi vizitku, že by se rád dozvěděl, kdo je majitelem originálního městského elektromobilu. Na vizitce zářilo jméno Ettore Bugatti a Paul Arzens se s ním poté opravdu seznámil. A jaké jeho „vajíčko“ opravdu bylo? Hliníková konstrukce a prosvětlená kabina z plexiskla znamenaly nízkou hmotnost 65 kg, k nimž přidal elektromotor Alsthom dalších 30 kg, pět akumulátorů 240 kg (systém 60 V, 100 A) a příslušenství 20 kg, takže se ručka vah zastavila na neuvěřitelné hodnotě pouhých 355 kg! S řidičem vozík ujel 100 km při rychlosti 70 km/h, v plném obsazení dvou osob klesla pro stejný dojezd rychlost na 60 km/h (tolik dobové údaje).
Začátek skvělé kariéry
Spolupráce s firmou Alsthom, jejíž zástupce se už v roce 1930 přišel podívat na Arzensův model elektrického vlaku, vedla k Paulovu angažmá u francouzských státních drah SNCF, kde navrhl design slavných lokomotiv BB a CC, jež lámaly elektrické rychlostní rekordy. Kromě toho pracoval na vlacích metra, jež v Paříži jezdí na pneumatikách, a podílel se coby průmyslový designer na modernizaci pařížských stanic metra. Byl u prvních návrhů TGV, přestavěl Boeing B-17 Flying Fortress na salonní letoun a na sklonku života působil coby zahradní architekt. Po jeho smrti 2. února 1990 putovaly automobily do muzejních sbírek, kde je i originální L’oeuf, ovšem už po poválečné přestavbě na dvoudobý jednoválec 125 cm3 ze skútru Peugeot. Design vozu se stal vzorem pro mnohé tvůrce městských automobilů, k nimž patřila například známá Isetta.
