Vítejte u třetího a zároveň posledního dílu o životě v Číně z pohledu dopravy. V prvním díle jsem se zamyslel, proč dávají elektromobily v Číně daleko větší smysl, a ve druhém jsem probral lesk a bídu čínského vozového parku. Konečně přišel čas se podívat celkově na způsob a možnosti cestování po Číně a také se trochu oprostit od automobilů. Města zde mají často přes 10 milionů obyvatel, a tak se přemisťování ve městě děje o dost jiným způsobem než u nás v České republice, kde má největší město desetinu obyvatel. Jak se tedy dostat v nejlidnatější zemi světa z bodu A do bodu B?
Vlastní nebo půjčené auto
První možností, která napadne asi každého, je vlastní či půjčené auto. Auto zde není výsadou pouze těch nejbohatších a může si jej dopřát v podstatě každý, kdo bydlí ve městě. Automobilová doprava funguje nepřekvapivě živelně a o to překvapivěji funguje. Přestože se vám bude zdát, že doprava zde nedává smysl a jediná věc dějící se pravidelně je troubení, po pár dnech zjistíte, že i zde má řízení určitý řád. To ale neznamená, že zde nepotkáte řidiče, který za jedinou minutu poruší snad všechny zákony i morální kodexy. Troubení je zde vlídným projevem vaší přednosti v jízdě a často se troubí jen proto, aby si vás druhý řidič všiml nebo třeba protože jste už unavený z práce.
Jako chodec musíte být velmi obezřetný – nikdy nevíte, odkud se auto vyřítí, a nikdy se nesmíte spoléhat na přechod, protože ten Číňani jakoby neviděli. Rád bych ale vyvrátil klišé, že Čína je země ucpaných cest. Přestože se tu a tam zácpě nevyhnete, dá se s trochou odvahy město projet docela svižně. Rozhodně je situace lepší než například v centrech měst v USA. Za celou návštěvu této asijské země jsem se také nesetkal s nikým, kdo by jel agresivně nebo stylem „brzda-plyn“. Automobilová doprava je zde hustá, avšak plynulá, a vcelku bezpečná, i když nějakého toho škrábanečku se nejspíš časem dočkáte.
Často si zde na vozech všimnete také červeného pruhu látky uvázaného za kolo nebo zrcátko. Jde prý o způsob, jak se při jízdě obejít bez onoho škrábance nebo dokonce zranění. Pruh látky na voze by totiž měl nosit štěstí a chránit vás od všemožných nehod.
Motorka
Motorky už jsme zmínili v minulém dílu a pro turisty nejspíš zůstanou zapovězeným dopravním prostředkem. Z 99 procent jde o skútry poháněné elektřinou s cenou pár tisíc korun. V podstatě nulové náklady na provoz dělají z elektroskútrů slušnou možnost jak se rychle, za málo peněz a nezpocený dostat na kýžené místo. Potřebujete pouze spoustu kuráže, protože elektroskútry neomezují žádné zákony, a tak jezdí kde chtějí a jak chtějí. Nepotřebujete žádný řidičský průkaz, pojištění, ani helmu.
Bikesharing
V každé uličce, na každé hlavní cestě nebo náměstí jsou desítky, někdy i stovky kol, které většinou patří bikesharingovým firmám. Nejrozšířenější jsou v tomto ohledu služby společnosti ofo, která nedávno expandovala i k nám a její žluté chlouby poznáte už z dálky. Kolo si půjčíte jak jinak než přes mobilní aplikaci (přes nejrozšířenější weChat zvládnete úplně všechno) a náklady vycházejí podle druhu na čtyři až osm korun za hodinu. Dovolit si ho tak mohou i ti nejchudší. Kde se vám zlíbí, tam kolo necháte, a aplikace vám odebere z účtu příslušnou částku. Některé aplikace také umí vytvářet žebříček nejlepších jezdců nebo vás odměňovat za pravidelnost.
K bikesharingu ještě malinký tip pro „čecháčky“. Starší modely kol mají otočný zámek na kód a většina uživatelů je líná kód po skončení jízdy změnit, a tak se dá kolo rovnou odemknou bez aplikace. I já jsem s hanbou tuto možnost zkusil, především kvůli absenci internetu v mobilu. Po zprávě, že nelegální „vypůjčení“ kola je trestným činem, jsem ale radši zvolil následující alternativu.
Taxi
Taxi je zážitkem hned z několika úhlů. Zaprvé vás veze řidič, který už má v bláznivé dopravě dost odřízeno a patří k těm bláznivějším. A hlavně nevíte kam jedete, protože taxikář neumí anglicky. Nástupní sazba činí 5 až 8 juanů, v přepočtu tedy 16 až 25 korun. Máte v ní však první 3 kilometry zdarma. Každý kilometr je pak otázkou pěti až osmi korun. Pokud jsme cestovali v centru města taxíkem ve třech, jen málokdy nás cesta vyšla na více než 15 korun na osobu.
Takovou cenou by se mohli inspirovat i naši taxikáři. Když už o nich mluvíme, pokud by vám přišlo „tágo“ i tak moc drahé, můžete vyzkoušet čínskou variantu Uberu známou jako Didi. Ta se pro našince vyplatí asi jen v případě, že se chystají na výlet delší než 100 kilometrů. Pak dokáží nějaký ten juan ušetřit.
Veřejná doprava
Na závěr jsem si nechal veřejnou dopravu, která určitě také stojí za zmínku. Skvělým zážitkem jsou rychlovlaky, které vás za pár desítek korun vezmou stovky kilometrů daleko v naprostém tichu a pohodlí. Rychlost se pohybuje okolo 300 kilometrů za hodinu, a tak vzdálenost Tchien-ťin–Peking (140 kilometrů) zvládnete do půl hodiny. Hlavní vlakové nádraží si ve větších městech nezadá s naším letištěm a podobně je i řešeno. Cestující zůstávají v obří hale a na prázdné nástupiště mají přístup až zhruba 10 minut před odjezdem vlaku.
Vyzkoušet můžete také autobus, který často okupují až tři zaměstnanci. Jeden je zde pro bezpečnost, jeden řídí a jeden prodává lístky a ukazuje, kam si máte sednout. Inu, v Číně je holt hodně lidí. Autobus speciálně v létě moc nedoporučuji, Číňané moc nerespektují komfortní zónu a nevadí jim se o vás opřít nebo vás trošku popostrčit.
Ve městě je proto dobré využít především metro. Pokud nemáte nějaké dlouhodobější předplatné, tak se lístek kupuje v automatu do cílové stanice. Podle vzdálenosti za jednu jízdu dáte zhruba šest korun. Dávejte ale velký pozor, kam jste si jízdenku koupili, protože vás plastový žeton pustí ven pouze v předplacené stanici.
Metro se zdá jako nejlepší způsob dopravy po městě. Musíte však najít stanici, která kupodivu není vždy úplně po ruce. To nás upřímně překvapilo, protože v takovém Pekingu najdete přes 20 linek metra.
chinapartner.blog.cz