Původní návrh emisní normy Euro 7 z roku 2019 byl čistě politickým projektem, který svou drakonickou přísností nereflektoval technické a technologické možnosti automobilek, stejně jako tehdejší covidovou krizi. Po automobilkách, beztak finančně vyčerpaných vynuceným přechodem na elektromobilitu, požadoval absurdní snížení množství vypouštěných emisí, a to navíc po celou dobu plánované životnosti automobilu, tedy 15 let. Z nejvyšších manažerských postů v autoprůmyslu zněla slova o atentátu na benzinové a dieselové motory, šéfka sdružení německých výrobců automobilů VDA Müllerová hovořila o technicky neproveditelném scénáři a Carlos Tavares, tehdy ještě šéf Peugeotu, hřímal o dalekém překračování hranic ekonomické realizovatelnosti a společenské akceptovatelnosti.
Evropská komise, která původní návrh připravila, nakonec musela ze svých požadavků výrazně slevit a vznikl návrh víceméně se podobající číslům ze současné Euro 6. V roce 2022 to chvíli vypadalo, že bude smeten ze stolu. Tou dobou byl už totiž stanoven konec prodeje spalovacích aut v EU na rok 2035, chystaná Euro 7 tak byla stavěna do světla další zbytečné ekonomické zátěže pro automobilky. Jenže Evropská komise jej nakonec stejně prosadila s platností od roku 2025, což je obecně velmi krátká doba na přípravu, když navíc do poslední chvíle nebylo jasné, s čím evropští politici nakonec přijdou. Tím ovšem spustila další kolo intenzivních vyjednávání, protože automobilkám ani nejrůznějším hospodářským spolkům a komorám se nelíbil ani upravený návrh. Ten totiž počítá se sjednoceními emisních limitů pro vznětové i zážehové motory a navíc přidává omezení emisí otěru brzd a pneumatik.
Tím se otevřel boj mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem, který je sám o sobě novinkou; dosud bývaly obě instituce ohledně emisních limitů ve shodě. Nový spor vytvořil dva tábory: environmentalistický reprezentovaný zpravidla levicovějšími uskupeními a ekonomický poukazující nejen na vysokou ekonomickou zátěž pro automobilky, ale také na sociální dopady takového opatření. To by totiž nejvíce dopadlo na nejlevnější automobily, které by se rázem staly nedostupnými pro chudší vrstvy obyvatel. Proto dal český europoslanec Alexandr Vondra z pravicové frakce Evropských liberálů a reformistů (ECR) dohromady velice křehkou, avšak nakonec funkční koalici včetně euroskeptické ID (do níž patří například Okamurova SPD).
Výsledek se podle Automotive News Europe dostavil a s mohutnou podporou francouzských a španělských skupin (tedy ze zemí se silným autoprůmyslem) se podařilo návrh nejdříve protlačit výborem pro životní prostředí, jehož je členem i Vondra, a nakonec parlamentním hlasováním v poměru 329 ku 230 hlasům. Nyní bude následovat třístranné jednání o konečné podobě dokumentu, jeho se kromě Evropského parlamentu a Evropské komise zúčastní také Evropská rada, v níž zasedají ministři z členských zemí EU. Ten zmírňuje emisní limity pro těžká nákladní vozidla a odsouvá platnost na rok 2026 pro osobní a ještě o rok později pro nákladní auta.
