Jedná se vlastně hned o dvojnásobné retro. Jde totiž o reinterpretaci stejnojmenného legendárního supersportu z roku 1967, který sám ovšem vznikl jako pocta úspěšnému závodnímu prototypu Tipo 33 z roku 1965 vybaveného už krátce po debutu pozoruhodnou technikou – už v roce 1967 dostal motor 2.0 V8. Aby těch třiatřicítek nebylo málo, stejným číslem byl označen i populární kompaktní model z 80. let dobře známý i u nás. Tradice tu tedy jsou v hojném množství, stačí si de facto jen vybrat. A konstruktéři Alfy Romeo vybrali nejlépe, jak mohli.
Novinku si bohužel nekoupíte, vznikne jako přísná limitka o 33 kusech, které jsou už předem všechny prodané. Kochat se ovšem můžete a zjistíte, že jde o tak věrnou reinterpretaci modelu 33 Stradale, že by mohla být považovaná za jeho modernizaci. Ovšem jen na první pohled, pod rudými plechy totiž bije zcela současná technika. A to hned dvojí; tradicionalisté mohou sáhnout po výkonném vidlicovém šestiválci 3.0 biturbo známém z modelů Quadrifoglio Verde, zde ovšem naladěném na více než 620 koní a spojeném s osmistupňovou dvouspojkovou skříní. Kdo hledí do budoucnosti, může ovšem zvolit čistě elektrický pohon. A dostane hned 750 koní. A splněna mu budou i veškerá další přání; všech 33 kupé vznikne ručně na zakázku v karosárně Carrozzeria Touring Superleggera. Alfa tak dává najevo, že obnovuje tradici zakázkové výroby fuoriserie. Ta byla přerušena v roce 1969 a podle slov ředitele značky Jeana-Philippa Imparata bude pokračovat.
Inspirace slavným vzorem z 60. let je patrná na první pohled, ke slovu ale přišlo i několik vzpomínek na typ 8C, tedy další (a dosud poslední) supersport Alfa Romeo, tentokrát z roku 2007, vybavený motorem Ferrari. A současnou tvář dodávají detaily v novém značkovém slohu, který bude provázet příští nové Alfy. Některé z nich dostaly rovnou i jméno, jak se na tradiční značku sluší. A tak se vyklápěcím dveřím říká elytra (což znamená krovky). Dále tu máme cofango, což neznamená nic, protože je to kombinace italských slov cofano (kapota) a parafango (blatník). Není tedy těžké dovodit, která část se takto jmenuje. Mimochodem, právě příď dostala vzduchové náběry integrované rovnou do světlometů. Záď zase zdobí motiv V spolu s originálně pojatými kruhovými koncovými světly. Od Ferrari je zkrátka nutné se odlišit na první pohled, tady se to povedlo na jedničku.
Přispívá k tomu i dopředu posunutá kabina (i tento prvek má svůj název cab forward) se superpanoramatickým předním sklem a bočními okny protaženými až do střechy. Hodně se tu pracovalo i s aerodynamikou, která má u stroje stavěného na fungování v rychlostech začínajících trojkou trochu jiné úkoly než u civilních spořičů každého gramu CO2. Z tohoto úhlu je třeba hodnotit součinitel čelního odporu vzduchu Cx 0,375 při nulovém přítlaku. Automobilka se chlubí, že jej bylo dosaženo bez aktivních aerodynamických prvků, což je dnes už hodně nezvyklé.
Uvnitř zavládl minimalismus, který odstranil většinu tradičních ovladačů a kromě jiného od nich také kompletně očistil volant. I to je krok zcela opačným směrem než třeba u Ferrari, které se na volantu ovládá naopak prakticky celé. Tady se pracovalo se stylovými kovovými páčkami a knoflíky mezi sedadly a také na stropě. Mají pochopitelně italské popisky, na což si u špičkových Alf také budeme zvykat. Tisková zpráva se chlubí inovativním digitálním přístrojovým štítem s 3D „teleskopickým“ efektem, ten ale na fotkách bohužel nevyniká. Salón zcela cíleně připomíná letecký kokpit, čemuž odpovídá i volba materiálů. Nacházíme tu tedy leštěný hliník (výbava Tributo), případně karbon (Alfa Corse), kůži a alcantaru. Sedadla jsou pak čalouněná jakostní usní Poltrona Frau a záměrně připomínají původní 33 Stradale.
Konstrukce sledovala minimalizaci hmotnosti při nejvyšší možné tuhosti, proto přišel ke slovo rám tvaru H z hliníku, na němž spočívá karbonový monokok. Místo pro pohonnou jednotku je před zadní nápravou, s umístěním trakčních baterií elektrické verze se zatím výrobce nepochlubil. A vlastně známe pouze výkon a cílový dojezd 450 km. Jízdní výkony se neliší od benzinové verze, která pokoří stovku z klidu pod tři sekundy a pokračuje až k 333 km/h. Maximální zážitky má poskytnout zavěšení všech kol na dvojitých příčných ramenech s adaptivními tlumiči a hydraulickým zvedáním přídě při přejíždění překážek. Technickou lahůdkou jsou brzdy po drátě, tedy bez přímé vazby mezi pedálem a koly. Ty přední jsou monoblokové šestipístkové, zadní pak čtyřpístkové. Barvu třmenů si každý zákazník může zvolit podle chuti.
Novinka se již představila ve firemním muzeu v Arese, první vůz pro zákazníka bude hotov 17. prosince 2024, tedy na 57. výročí původního Stradale. Výroba bude probíhat tempem 2 až 3 vozy měsíčně, cena by se podle neoficiálních informací měla pohybovat mezi 1,5 a 2 miliony eur (36,1 až 48,2 milionů korun).
