Vedení západofrancouzského přístavu La Rochelle je vášnivým propagátorem elektromobility i v dnešní době. Už v první polovině devadesátých let přistoupilo k omezení dopravy, vyjely jak elektrické autobusy, tak elektrické čluny, ale hlavní aktivitou byl zkušební provoz flotily akumulátorových osobních automobilů Peugeot 106 a Citroën AX (Saxo), doplněných lehkými užitkovými vozy Volta Fourgonnette pro zásobování. Oba osobní vozy se po pětadvaceti kusech od roku 1999 objevily také coby sdílená vozidla v programu Yelomobile, aby je později vystřídaly typy Mia Electric a Citroën C-Zero/Peugeot Ion. Nyní však město sází hlavně na cyklisty, elektrické autobusy a pokračuje pokusy s autonomními vozíky CityMobil až pro čtyři cestující. Jaká však byla Volta Fourgonnette?
Elektromobily z La Rochelle
Bernard Long založil společnost SEER (Société Européenne des Electromobiles Rochelaises), tedy Evropskou společnost elektromobilů z La Rochelle, v Perigny u La Rochelle pro výrobu lehkých užitkových elektromobilů, pro něž zvolil příznačné jméno Volta VE1 (Véhicule Électrique No.1). Vývoj probíhal v letech 1988–1990 po převzetí společnosti Rocaboy průkopníka Marcela Rocaboye (městské elektromobily už od roku 1972), ale konstrukce byla značně modifikována, přičemž náběh sériové produkce počátkem devadesátých let urychlila zakázka společnosti EDF (Électricité de France), která nakonec odebrala většinu vyrobených vozů pro svoje servisní služby. Byly nasazeny především v La Rochelle a blízkém okolí. Do roku 1995 údajně vzniklo 580 elektromobilů Volta, které se vyráběly ve třech karosářských verzích jako skříňová Fourgonnette (prosklená i Van bez oken), Pick-Up a plošinový podvozek Platt-Form pro účelové nástavby.
V jednoduchosti je krása
Elektromobily Volta s jednoprostorovou karoserií měly krátkou příď, která ukrývala poháněcí jednotku, zatímco akumulátory byly uloženy dole v podvozku a nad nimi zůstala ložná plocha. Kabina byla pouze dvoumístná, přístupná dvojicí bočních dveří, vzadu bylo vzhůru výklopné víko. Tvary úhledné karoserie byly co nejjednodušší, tvořily ji velkoplošné plastové panely, nesené tuhým rámem, svařeným z galvanizovaných čtyřhranných profilů, vpředu doplněným bezpečnostní deformační zónou. Přední poháněnou nápravu tvořila příčná ramena s jedním horním příčnými listovým perem, vzadu byla vlečená ramena s příčnými torzními tyčemi, na všech kolech doplněná kapalinovými teleskopickými tlumiči a stabilizátory. Řízení bylo hřebenové bez posilovače, stejně jako dvouokruhové kapalinové brzdy, vpředu kotoučové a vzadu bubnové. Výrobce využil dílů z velkosériové francouzské produkce osobních automobilů.
Elektromotor i řazení
Bylo to v době, kdy se ještě montovaly elektromotory s klasickou čtyřstupňovou převodovkou včetně zpátečky! Poskytla ji skupina PSA, stejně jako mechanicky ovládanou jednokotoučovou spojku. Stejnosměrný elektromotor Leroy Somer T22 dával jmenovitý výkon 12,7 kW (17,4 k) při 2500 ot/min a maximální 19 kW (26 k); největší otáčky dosahovaly 5 000/min, točivý moment byl od rozběhu 93 Nm. Akumulátory vážily téměř tolik, jako užitečná hmotnost 500 kg, byla k volbě sada šestnácti olověných s jmenovitým napětím 96 V, ale složená buď z dvanáctivoltových Oldham 146 Ah, anebo šestivoltových Sonnenschein 160 Ah, přičemž hmotnost bloku dosahovala 486, resp. 496 kg. Provozní hmotnost vozidla byla 1 200 kg, celková až 1 700 kg. O časové náročnosti nabíjení prospekt Volty nic neuvádí, ale prozrazuje spotřebu elektrické energie 25 kWh/100 km, dojezd 80 km a největší rychlost 73 km/h. Zesílené pneumatiky 145 R 13 byly od Michelinu. Volta má vnější rozměry 3 250 × 1 540 × 1 770 mm a ložný objem skříně 2,2 krychlového metru.
Provoz u elektrikářů
Podobně jako dnes využití vozů Volta zachránila společnost EDF, která neměla problémy s nabíjením a dojezd 80 km jí pro servisní nasazení bohatě stačil. Kuriozitou zůstává, že už tehdy musel mít vůz výstražný gong, jak uvádí výrobce, aby na sebe upozornil chodce při bezhlučném provozu. Kromě La Rochelle sloužily Volty také v jihofrancouzském Montpellieru a dokonce se dostaly až do Hongkongu. Výroba ovšem byla drahá a zájem malý, takže i francouzská Volta zmizela v propadlišti dějin. Přestože dnes existuje nová společnost Volta Trucks (elektrické nákladní vozy) se sídlem ve Stockholmu, vývojem ve Velké Británii a výrobou u firmy Magna Steyr v rakouském Grazu, nemá s původní francouzskou Voltou nic společného.
