Zajímavé jistě je, že už před 100 lety měli někteří lidé jasno, že elektromobily jsou nejvhodnější pro městský provoz, a to i coby velká užitková vozidla. Letos v dubnu uplynulo 100 let od založení francouzské společnosti SOVEL (Société de Véhicules Electriques) v Paříži s továrnou v Saint-Etienne (Loire), která měla svůj výrobní program zakódovaný už v názvu, podobně jako mnohé jiné, k nimž ve Francii patřily také VETRA (Société des Véhicules & Tracteurs Electriques), či STELA (Service Traction Electrique Légère & Agricole). Druhá světová válka vzhledem k nedostatku benzinu pak iniciovala vznik mnoha dalších elektrických konstrukcí, kdy ve Francii počet provozovaných elektromobilů vzrostl z 500 v září 1939 na 3500 vozidel v roce 1944.
Zájem finančníků
Francouzský inženýr Louis Noyer pracoval na vývoji elektrických vozidel už od roku 1919, ale počátkem roku 1925 získal bohatého mecenáše v osobě Maurice Schlumbergera, s nímž společně založil firmu SOVEL se základním kapitálem tehdejších 600 tisíc franků. Kupodivu ve stejném roce vznikla rovněž VETRA s podporou elektrotechnického koncernu Alsthom, která proslula především výrobou trolejbusů, a obě společnosti přežily jako výrobci elektromobilů až do konce šedesátých let minulého století. VETRA zanikla v roce 1966, její trolejbusy TB-51 na základě autobusů Renault se objevily koncem čtyřicátých let také v Československu, ovšem upravené na elektrickou výzbroj ČKD Praga (sloužily v českých městech v letech 1948 až 1965). Zatímco VETRA vyráběla především vozidla pro dopravu osob, SOVEL připravil rozsáhlý sortiment elektrických nákladních vozů.
Hledá se řešení
V letech 1923–1926 vyhlásila francouzská ministerstva zemědělství, dopravy a vodního i lesního hospodářství soutěž o náhradu fosilních paliv jinými produkty, přičemž záhy se všichni zúčastnění soustředili na elektrickou trakci. To byl také motiv pro Noyera a Schlumbergera k založení společnosti SOVEL, když se do vypsaného konkurzu přihlásily značky Berliet, Crochat, Kriéger, Renault, Laporte-Bergmann, SCEMT de Grenoble, Electrix de Dion Bouton, Satmé a AEM. Už v roce 1924 nabízel Berliet kompletní řadu elektrických nákladních vozů s užitečnou hmotností od 250 do 8 000 kg.
První typy SOVEL DC 3,5 a EC 5,0 tuny vyjely v létě 1925 a byly dodány společnosti Ets. Schlumberger pro přepravu uhlí, následovaly dodávky dalším klientům. Mezi první odběratele dále patřily společnosti Chocolats Poulain v Blois (čokoládovna), Postes & Télécommunications v Paříži, francouzské železnice a také nejstarší pařížské letiště Le Bourget. Klientů však přibývalo, elektromobily SOVEL využívala řada měst, v roce 1939 jich bylo na francouzských silnicích registrováno celkem 567. Sortiment rozšířily další typy B a B2 s užitečnou hmotností 1,5, resp. 2,5 tuny. Pro prodej, služby a opravy vozidel SOVEL byla bankou Schlumberger & Cie založena další společnost SLEVE (Société pour la Location et l´Exploitation des Vehiclues Electriques) s pobočkami ve větších městech i jinde. Od roku 1937 byla v nabídce i rozvážková Camionette typu T pro 800 kg nákladu.
Urychlení za války
Válečný nedostatek benzinu znamenal urychlení vývoje a výroby elektrických vozidel, dodavatelská společnost CGE (Compagnie générale d'électricité) v roce 1940 kapitálově vstoupila do firmy SOVEL místo Schlumbergera, zafinancovala další rozvoj výroby s přestěhováním ze Saint-Etienne (ukončeno 1941) do nové továrny na pozemku CGE ve Villeurbanne (Rhône). Během tří let se vyrobilo tisíc vozů, než v roce 1943 německé okupační orgány jejich výrobu Francouzům zakázali.
Po válce se v letech 1947 až 1949 zrodily ve Villeurbanne zcela nové typy nákladních elektromobilů SOVEL, a to včetně těžkých EMP s užitečnou hmotností 6 až 7 tun při rychlosti do 30 km/h, středních B5 pro 3,0 až 3,5 tuny nákladu a také kompaktních H3 se sníženou kabinou pro rozvoz zboží ode dveří ke dveřím (užitečná hmotnost 1,8 tuny a dojezd 75 km při rychlosti do 30 km/h). K posledním zákazníkům společnosti patřily zejména městské správy, které elektrické vozy SOVEL využívaly především pro svoz odpadu na krátké vzdálenosti a dobíjely akumulátory přes noc.
Konec společnosti
Po válce se objevily nové typy, ale v padesátých letech začali být klienti náročnější. Kritizovali nízkou rychlost, vysokou hmotnost, dlouhé dobíjení a omezený dojezd, což převážilo výhody tichého běhu, absenci výfukových plynů a snadnou obsluhu. Produkce se začala snižovat a v šedesátých letech už šlo jen o nižší desítky elektrických vozů ročně. V roce 1969 prodala společnost CGE, která držela 80 % firmy SOVEL, svůj podíl firmě Semat, založené panem Reyem v roce 1945 pro výrobu nástaveb, určených pro svoz městského odpadu.
Záhy tyto nástavby tvořily většinu produkce, a to na podvozcích klasických nákladních automobilů Berliet, Citroën, Latil a Renault, než byla v roce 1974 výroba elektromobilů prodána konsorciu Renault-Saviem, EDF (Electricité de France) a CEM (Compagnie Electro-Mécanique). Ještě vznikl úhledný elektrický autobus SOVEL AS9B s moderní karoserií Currus a dojezdem 60 až 90 km, projekt většího elektrobusu SL40 pro městskou dopravu RATP v Paříži, či speciální elektrobusy pro přepravu cestujících z odletových hal k letadlům. Pak však byla společnost SOVEL v roce 1977 ukončena.
