V americkém časopise Electric Vehicle News se v roce 1973 objevily inzeráty s titulkem „Podívejte, kdo je nyní v Sebringu!“ a vedle malého snímku dvou Fordů GT40 ze slavného závodu 12 h Sebring zářila velká barevná fotografie dvoumístného elektromobilu. Sdělení bylo prosté: Sebring-Vanguard Electric zahajuje sériovou výrobu osobních elektromobilů CityCar v nových objektech na letišti ve floridském Sebringu. Brzy budeme vyrábět dvacet elektromobilů denně, okruh v Sebringu je naší zkušební tratí, CityCar dosahuje rychlosti 28 mph (45 km/h), ujede až 50 mil (80 km) po nabití ze zásuvky přes noc a cena za ujetou míli (1,6 km) je pouhých půl centu! Ano, psal se rok 1973. A cena kompletního elektromobilu? Jen 1986 dolarů...
Sebring-Vanguard vyjíždí
Zatímco první dvoumístný CityCar (později psáno Citicar) svou jednoduchostí připomínal golfový vozík, další už dostaly uzavřenou karoserii z laminátu a jejich rozšíření hodně napomohla první ropná krize, která Američany nedostatkem benzinu u čerpacích stanic opravdu zaskočila! Vozík byl dílem Roberta Beaumonta, v USA je považován za první velkosériově vyráběný elektromobil, i když celkem šlo jen o několik tisíc exemplářů. V prvním plném roce 1974 se prodalo 608 vozů, 1975 už 1 193 a společnost Standard-Vanguard se zařadila na šesté místo mezi americkými výrobci osobních automobilů (za General Motors, Ford, Chrysler, American Motors a Checker), ale překonala například Avanti a Excalibur.
Pak se cena benzinu stabilizovala a prodej klesl (celkem 2 300 vozů do roku 1977). Na pokles měly vliv i negativní testy motoristických novinářů, kteří poukazovali na nedostatečnou bezpečnost pro posádku a zejména poddimenzované brzdy. V roce 1978 floridskou továrnu koupila společnost CVI (Commuter Vehicles, Inc.), jež vtiskla vozíku nové jméno Comuta a pokračovala až do roku 1982 (dalších 2 144 kusů včetně lehkých užitkových; program totiž zahrnoval verze Comuta Car, Van a Taxi).
Průběžná modernizace
První modely CityCar SV-36 měly šest olověných akumulátorů s napětím 36 V a trakční elektromotor General Electric 1,9 kW (2,5 k), další SV-48 přešly na osm akumulátorů 48 V a výkon 2,6 kW (3,5 k). V roce 1976 vyjel finální model s motorem 4,4 kW (6 k), který převzala CVI a vyráběla až do konce sezóny 1982. Původní parametry dojezdu a rychlosti se neměnily, zlepšilo se zrychlení 0–35 mph (0–56 km/h) na devatenáct sekund. Hmotnost vzrostla ze 1 300 na 1 475 liber (z 590 na 670 kg), rozvor náprav byl 1 664 mm, rozchod kol vpředu/vzadu 1 099/1 130 mm a celková délka 2 388 mm. Když nástupce Comuta dostal podle nových předpisů bezpečnostní tzv. osmimílové nárazníky (musely bez problémů přestát náraz do rychlosti 8 mph, tedy 13 km/h), prodloužila se délka na 2 972 mm a elektrický vozík získal opravdu kuriózní vzhled (viz fotografie).
Předností CityCaru byla skutečnost, že šlo o účelově postavený městský elektromobil a nikoli jen přestavěný vůz, původně konstruovaný pro spalovací motor (v USA tak upravovali např. Renaulty Dauphine).
Nástupcům se nedařilo
Za mořem se v osmdesátých letech ještě několik firem pokusilo o další podobné konstrukce, dokonce i na základě zadání U.S. Department of Energy (Ministerstvo energetiky USA), ale mnohé slibné výtvory se do výroby nedostaly. Úhledný ETV-1, postavený na základě zadání ministerstva konsorciem General Electric/Chrysler/Globe-Union je jedním z nich, stejně jako Electrek od firmy Unique Mobility (oba z roku 1981). Dnes je řada těchto elektromobilů uchována ve specializované sekci automobilového muzea v americkém Boyertownu (Pensylvánie), jehož budova byla původně karosárnou a továrnou na užitkové elektromobily Battronic.
