První zkušenosti s plug-in hybridem aneb jak se mi líbil Hyundai Ioniq

Už od mala mám rád auta. Vždy mě bavilo studovat, načítat i sledovat vše okolo nich. Už v 18 letech se mi zadařilo stát se součástí redakčního týmu a měl jsem k nim ještě blíže. V posledním roce se mi poštěstilo dostat se blíže i k hybridním a elektrickým autům. Rok zpátky jsem si na krátkou chvilku sedl za volant Toyoty Prius. Nijak velký dojem na mě neudělal a tato zkušenost mne utvrdila v mé skepsi vůči elektrifikovaným automobilům. Tento postoj se ovšem otočil o 180° při mé první zkušenosti s Teslou. Ano, je to trošku jiný segment, ale i tak jsem si říkal, že bych elektromobilům měl dát šanci. Tesla na mě zapůsobila ohromně. Od té doby jsem s různými modely Tesly najezdil okolo 3 000 kilometrů a líbí se mi víc a víc. Nyní po vyzkoušení plug-in hybridního Hyundai Ioniq jsem si nicméně oblíbil i tuto kategorii vozů.

Na celou obrazovku

Dostal jsem za úkol odvést Hyundai Ioniq plug-in hybrid na letošní autoshow, kde portál fDrive.cz ve spolupráci s Asociací pro elektromoblitu ČR dal dohromady stánek s elektromobily. Ioniqa jsem tedy měl pár hodin k dispozici, a tak jsem se rozhodl sepsat své první dojmy.

Jakmile jsem si sedl do auta, ocenil jsem dojezd na jednu nádrž přes 1 000 kilometrů, dobrý displej infotainmentu a tak podobně. Chvíli jsem se seznamovali, zkoušel všelijaká „hejblátka“ a knoflíky, testoval intuitivnost propojení s telefonem a všechno šlo jako po másle, a to ještě nemluvím o pocitu z jízdy.

Přečtěte si také

Test Hyundai Ioniq Plug-in Hybrid – Nejlepší dostupný plug-in hybrid

Jakožto milovník ostré a sportovní jízdy jsem byl plný očekávání, co ze sebe ten elektromotůrek vydá. Nic. A to i přes výpomoc benzinové 1,6tky přepnuté do sportovního režimu. Byl jsem zklamaný. Odvezl jsem Ioniq na výstaviště a jel jsem vyzvednout ještě výstavní Teslu. Pak jsem se s Ioniqem vydal k domovu a stále jsem si říkal, že vevnitř parádička a pohodlíčko, ale jízdní vlastnosti jsou takové nijaké a kazilo mi to celkový dojem. Den nato se na výstavě Ioniq z nepochopitelných důvodů vybil (asi světla nebo klimatizace) a nebýt otevřených okének, tak bychom se do něj už nikdo nedostal. Díky velmi milým a vstřícným asistentům na telefonní lince Hyundaie jsme byli instruováni k manuálnímu otevření kufru a následně k baterce. Kdyby bylo potřeba, z Hyundaie nám chtěli poslat i asistenční tým, ale naštěstí stačilo nastartovat přes jinou baterku a další asistence nebyla potřeba. V týmu jsme si říkali, že „ten Ioniq je nějakej divnej, že je to taková plechovka a že se nám nijak zvlášť nelíbí.“

Jenže já jsem si tak nějak uvědomil, že jsem k Ioniqu přistupoval špatně. Tohle auto není o trhání asfaltu, ale jeho klady jsou někde zcela jinde. Najezdil jsem s novým přístupem slušných pár kilometrů městským provozem a uvědomil jsem si, že to auto se mi vlastně líbí. Samo bez jakéhokoli násilí mne naučilo jezdit plynule a s lehkou nohou. Byl jsem za něj v tom městě nakonec rád. A konečně mi došlo, že není jako bestie, co se přes noc v garáži těší, až ji ráno vypustíte, aby se mohla konečně vyběhat, ale že je to prostý mazlík připravený vám být po boku v jakoukoli denní dobu a za každých okolností. Že není pro ty uspěchané a impulzivní, ale pro rozvážné a vyrovnané, což se mi moc líbilo. Ocenil jsem nejen systémy držení v pruzích a tempomat, co si hlídal rozestupy. Po ránu bylo příjemné vyhřívání volantu a sedadel a přes den naopak chlazení sedaček. Měl jsem košili a sako a stejně se mi nezpotila záda. Největší vychytávka ovšem byla přihrádka na mobil, která ho automaticky nabíjela i přes absenci kabelu. Za 4 dny s autem jsem ho jen 2× nabíjel a při odevzdávání měl stejně dojezd ještě přes 900 km. Na dovolenou bych se s ním asi nevydal, ale hlavně mě za ty 4 dny naučil užívat si jízdu městem.