Francie za druhé světové války byla místem vzniku mnoha malých elektromobilů, které se objevovaly jako houby po dešti, a to z prostého důvodu nedostatku benzinu. Nejúspěšnější byl známý Peugeot VLV (Voiture Légère de Ville), vyrobený ve 377 exemplářích, ale podobné záměry měli mnozí další konstruktéři, a to i ti letečtí, kteří po okupaci Francie nesměli dále vyrábět letadla. Pierre Faure se dobře znal s Louisem Bréguetem, dokonce pro něho pracoval a napsal jeho biografii; pozoruhodné je, že oba ve stejné době navrhli malé elektromobily, jež si byly koncepcí i tvary velmi podobné. Bréguet se v zimě 1940/1941 pustil do jejich produkce ve své baskické továrně v Angletu mezi Bayonne a Biarritzem, zatímco Pierre Faure svoje modely předváděl pařížské smetánce...
Aerodynamika a lehká stavba
Sympatické tvary elektrických vozíků Pierre Faure připomínaly dobové Peugeoty, jen s tím rozdílem, že nepotřebovaly žádnou mřížku chladiče, a proto byla jejich příď prostá jakýchkoli otvorů. V roce 1940 představený prototyp ve známém Buloňském lesíku (Bois de Boulogne) bylo dvoumístné kupé se zcela zaoblenými tvary, pevnou střechou a dveřmi otevíranými proti směru jízdy (zavěšenými vzadu). Nebyl to však definitivní produkt, tím se stala až Électra, připravená pro modelový rok 1941. Vycházela ze stejného principu, ale byla už navržena pro malosériovou výrobu ve Faurově továrně ve Vitry-sur-Seine! Nové typy měly aerodynamicky vytříbenou karoserii se zapuštěnými světlomety, vozík dostal kapkovitý půdorys, takže v třímístné verzi bylo uspořádání sedadel 1+2 (ve dvoumístné vedle sebe) a nákladní Camionnette pro 200 kg nákladu včetně řidiče měla za sedadly šířku ložného prostoru 1 180 mm vpředu, ale jen 900 mm vzadu.
Z dobového prospektu
V roce 1941 vydal Faure prospekty na definitivní typ, byť nebyl ještě označen Électra, ale jméno se nakonec vžilo. Společnost Automobiles Électriques Pierre Faure se sídlem na Place de la Madeleine v osmém pařížském obvodu měla prodejnu na bulváru Malesherbes a továrnu ve Vitry, nabízela dodání elektromobilu do dvou měsíců a záruku na šest měsíců. Pierre Faure byl neobyčejně zdatný v reklamě a dokázal svůj výrobek skvěle propagovat, byť ve finále prodal jen pár desítek kusů. Heslem bylo Silence – Simplicité, tedy tichý provoz a jednoduchá konstrukce.
Základem se stal obvodový rám ze čtyřhranných ocelových profilů, vpředu nesoucí tuhou nápravu s příčným listovým perem a sadu šesti akumulátorů (celkem 100 Ah, 72 V), vzadu tuhou nápravu se dvěma koly (užší rozchod jen 480 mm), odpruženou dvojicí podélných čtvrteliptických per a s přímým pohonem od elektromotoru řetězovým převodem. Výkon uveden nebyl, ale hmotnost elektromotoru činila 30 kg, celková hmotnost vozu s olověnými akumulátory potom 550 kg. Elektrický regulátor (ruční páka) sloužil k volbě dvou rychlostí (do 15 a 40 km/h) i zpátečky (obrácení běhu), nožní pedál ovládal brzdy Lockheed v předních kolech a ruční brzda působila na zadní kola.
Široká nabídka
Pierre Faure navrhl hned několik modelů na stejném základě, první bylo dvoumístné kupé, pro něž uvedl následující údaje. Dojezd byl až 75 kilometrů na jedno nabití, ovšem po jakémsi záběhu, kdy se po prvních 20 až 30 dobíjení jezdilo jen do 55 km. Doporučení nepřekonávat svahy nad 10 % mělo zabránit poškození elektromotoru, svahy 7 % zdolával rychlostí 18 km/h. Akumulátory měly životnost 18 měsíců, pak Faure doporučoval vyměnit olověné desky! Palubní nabíječkou se dobíjelo ze zásuvky 110 V až dvanáct hodin, podle tehdejší ceny energie za šest franků (litr benzinu byl za pět).
Faure sice zpočátku tvrdil, že chce elektromobily prodávat za dvacet tisíc franků, ale pak se inflační cena podle modelu během let 1940–1941 vyšplhala i přes čtyřicet tisíc, když dvoumístný byl za 35 000 F. Tehdy se ovšem cena Citroënu 11 BL rovněž zvýšila ze 28 500 na 34 100 F (v roce 1945 už byla trojnásobná). Kuriozitou se stal luxusní model s karoserií z nerezavějícího duralinoxu (hliník/měď), ale nabídka skončila po krachu dodavatele Million-Guiet (od roku 1854 vyráběl kočáry a poté karoserie do 1943). Za příplatek 225 F byly svítilny ukazatelů směru, za 450 F lepší hořčíková kola (pět včetně rezervy).
Před deseti lety byla Électra nabídnuta v aukci Artcurial za 15 až 20 tisíc eur, nový majitel získal červený vůz výrobního čísla 16 za 49 880 eur. Stejný aukční dům nabídl také obdobný Bréguet A2, kterých však bylo vyrobeno více (asi 200 kusů, sedm se dochovalo).
