Malým převratem ve výrobě automobilů je metoda megacasting, kterou Tesla zavedla ve svém berlínském i texaském závodě. Ta umožňuje vyrobit podvozek z jediného kusu hliníku místo téměř stovky menších dílů, což prospívá nejen nákladnosti, rychlosti a přesnosti výroby, ale také tuhosti karoserie a kvalitě. Jenže méně nadšené jsou pojišťovací ústavy, které postupně zjišťují, že i menší poškození vedou k velkým a nákladným opravám. A tato zjištění rovnou převtělují do sazeb pojistného, čímž de facto přenášejí náklady ušetřené automobilku na koncového zákazníka. Tento stav se nelíbí ani jedné ze stran, včetně samotných pojišťoven. V tuto chvíli totiž nejsou k dispozici dostatečně přesná data o nákladech a realizovatelnosti případných jednotlivých oprav.
Tesla tento problém vnímá a podle Autocaru jej prý aktivně řeší, protože výše pojistného je na vyspělých trzích velmi podstatnou součástí celkových nákladů na vlastnictví vozu TCO (Total Cost of Ownership). A jeho citelné zvýšení by zájem o vozy příslušné značky jistě příliš nepodpořilo. Proto americká automobilka údajně investuje do hledání způsobů a metod, jak velké jednolité karosářské díly opravit levněji, snáze a bez ohrožení strukturální integrity karoserie. Její snahu pozorně sleduje řada konkurenčních automobilek, které megacasting okouzlil a plánují jej brzy zavést. Mezi takové patří zejména Toyota, Hyundai či Ford. Naopak Volkswagen Group zatím zůstává vůči nové technologii zdrženlivý. Výrobci každopádně spoléhají na masový efekt, který by měl opravy zlevnit tak jako tak.
