Zemní plyn už je málo ekologický. Nastává čas zeleného vodíku

Zemní plyn byl ještě nedávno pro investory atrakcí číslo jedna. Evropská unie si stanovila cíl zvýšit jeho podíl v dopravě na 10 %, protože ho má, na rozdíl od ropy, dostatek z vlastních zásob. A skutečně se rozšiřuje pohon na CNG a nově i LNG v soukromé i veřejné dopravě. Jenže v USA jsou věci trochu jinak. Ačkoliv nově prokázaná ložiska zvýšily zásoby vlastního zemního plynu na historické maximum, hlasy, poukazující na jeho fosilní původ i ne zcela čisté spalování, stále sílí. A tak i samotní plynaři slídí po nových investičních příležitostech v uhlíkově neutrálním světě. Cestu by mohla podle cleantechnica.com ukázat americká společnost Puget Sound Energy, která uzavřela dohodu s Mitsubishi Power America o vybudování nového projektu ke skladování energie a výrobě vodíkového paliva jako náhrady za zemní plyn. Ještě zajímavější je tato informace ve světle faktu, že PSE je dodavatelem plynu pro 900 000 zákazníků a elektřiny pro 1,1 milionu odběratelů.

Přečtěte si také

LNG by mohlo hrát zásadní roli při snižování skleníkových plynů

Nedělá to pouze z uvědomění, podle zákona musí odstranit uhlí ze svého energetického mixu do roku 2025. A protože vlastní tepelnou elektrárnu Colstrip v Montaně, která stále tvoří jeho těsnou většinu (celkem 35 %, zatímco ze zemního plynu pochází 31 % a zbytek, tedy 32 %, z obnovitelných zdrojů), musí se vynasnažit, aby její kapacitu co nejdříve nahradila. Zejména, když se jí nedaří prodat ani její část. A ve hře je mj. právě vodík, tentokrát v roli paliva. Mitsubishi totiž už druhým rokem úspěšně testuje své komplexní řešení Hydaptive, zahrnující kapacity k výrobě a ukládání elektrické energie a plynovou turbínu k její výrobě, uzpůsobenou k přechodu na vodík, až jej bude dostatečné množství z ekologických zdrojů. Zajímavé je i samotné řešení onoho ukládání. K vyrovnávání krátkodobých výkyvů sice PSE plánuje použít obří li-ion baterie, avšak pro větší objemy je do budoucna počítáno rovněž s vodíkem jako médiem. Sice se může zdát na první pohled absurdní, vyrábět hydrolyticky vodík díky spalování jiného vodíku, avšak jde samozřejmě o vyrovnávání proměnlivé odběrové křivky. A samotná turbína má určitou setrvačnost a samozřejmě i optimální otáčky, v nichž pracuje nejefektivněji. A zpravidla je výhodnější ji tam udržovat, nehledě na to, že systém je pak lépe připraven na případný okamžitý odběr nárůstu, k němuž může dojít prakticky kdykoliv. A tento způsob energie má další výhody – zaprvé je zcela čistý a za druhé vodík lze ve vhodném prostoru, který nutně ani nemusí být umělého původu, lze skladovat libovolně dlouho. Nekazí se a bude kdykoliv připraven pokrýt naopak zvýšenou poptávku po energii. Třeba za půl roku na začátku topné sezóny.

Dobrou zprávou pro plynaře je, že zemní plyn je mj. levným zdrojem vodíku. Horší je, že ani tento tzv. fosilní vodík není vnímán jako uhlíkově neutrální palivo. A začíná celosvětový boj o tzv. zelený vodík. Tedy takový, který vznikl z obnovitelných zdrojů energie a po splnění svého poslání se promění zpět ve vodu, z níž povstal. Je právě nejvyšší čas. Zájem o mobilní i stacionární palivové články exponenciálně roste a naproti mu jde rychlé zlevňování technologie elektrolytické výroby vodíku z vody. Náklady na jeho výrobu jsou zatím mnohonásobně vyšší a stále není dořešena logistika a bezpečnost. Jenže na obojím se intenzivně pracuje a některé studie předpovídají, že se cena zeleného vodíku protne s tou fosilní už v roce 2030. Poptávku také popohánějí čím dál častější lokální nedostatky energie, které se budou s geometrickým růstem elektromobility nadále prohlubovat. Naštěstí se objevují i nové zdroje vodíku, například z odpadů a kalů z čistíren odpadních vod. Vodíková spirála se právě roztáčí a naskakuje do ní nejen doprava všeho druhu, ale i těžký a chemický průmysl. Kdypak se dočkáme u nás?