Švýcarský tvůrce neobvyklých automobilů Frank M. Rinderknecht začínal v roce 1977 importem střešních oken z USA ještě za studií na Technické univerzitě v Curychu. V roce 1979 založil společnost Rinspeed (Rinderknecht + Speed) v Küsnachtu, jeho vášeň pro rychlost se projevila v úpravách sportovních automobilů od Volkswagenu Golf GTI po Chrysler Viper, než od roku 1995 začal předvádět na ženevském autosalonu vlastní kreace sportovních vozů, s nimiž později zavítal i na český autosalon do Brna. Záhy však seznal, že budoucnost patří alternativním pohonům a v novém tisíciletí se zaměřil především na elektromobilitu.
Přijíždí MicroMAX
V roce 2013 uvedl v Ženevě další ze svých vizí, čtyřkolový elektrický dopravní prostředek MicroMAX s délkou pouze 3,7 metru jako u britského Mini, ale s maximálním využitím vnitřního prostoru na celém půdorysu vozidla 3 737 × 1 809 mm, a to díky jednoprostorové koncepci s výškou přes dva metry (přesně 2 197 mm). Jeho bohatě prosklená „krabice na kolech“ se podstatně odlišovala od konceptů Rinspeed z počátku druhé dekády našeho století, kdy v letech 2010 a 2012 představené vozy UC a Dock+Go vycházely ze sériového minivozu Smart ForTwo, zatímco elektrické BamBoo ve stylu otevřeného Citroënu Méhari osvěžilo tradiční expozici v Ženevě 2011. Rinspeed MicroMAX byl určen pro ekologický provoz v městských aglometracích s tím, že speciální internetová aplikace UrbanSWARM, dílo společnosti Harman, umožní ve vytvořené místní komunitě zájemcům zvolit určitou trasu, využít sdílenou jízdu a kontrolovat pohyb vozidel v reálném čase. Frank M. Rinderknecht na jaře 2013 ještě nepočítal s autonomní jízdou, ale s nasazenými řidiči, kteří by podle zvoleného programu přepravu cestujících realizovali. Mottem celého projektu MicroMAX byl „nově definovaný prostor“.
Sdílená jízda
Samozřejmě to nebyla jediná ani první myšlenka na sdílenou jízdu, nicméně tvůrce MicroMAXu to pojal originálním způsobem. Na palubě vozů nabídl občerstvení, zabudoval kávovar i chladničku se zákusky, samozřejmostí se už tehdy stal mobilní přístup na internet a připojení externích komunikačních prostředků, notebooků a dalších zařízení, jež cestující využívali během jízdy. Do systému se mohli zapojit rovněž cyklisté, při nástupu zavěsili své jízdní kolo na držáky v zadní stěně vozu. Kabina byla neobyčejně prostorná, z více než 50 procent boční výšky prosklená, přístupná dvoudílnými svisle dělenými automaticky posuvnými dveřmi.
Největším překvapením jsou však speciální sedačky, rovněž v horizontálním uspořádání, na nichž se cestuje v polosedě. Má to výhodu rychlého nástupu i výstupu s okamžitým připoutáním tříbodovým pásem, řidič rovněž polosedí ve svislé sedačce a ovládá vozidlo horizontálně situovaným volantem jako u pracovního stroje. Údajně se tak nejen ušetří vnitřní prostor, ale poloha je nadmíru zdravá a komfortní. Dlužno říci, že kapacita jednoho MicroMAXu je pouze pro tři cestující a řidiče, ale to přispívá k variabilitě a snazší domluvě o zvolené trase. V nabídce je také dětská sedačka odlišné konstrukce podle obvyklých zvyklostí.
Dotaženo do konce
Jak se stalo u pana Rinderknechta zvykem, celý projekt byl dotažen až do konce, přestože se realizoval bez konkrétních výhledů na případnou sériovou produkci. Stejně jako u jiných konceptů Rinspeed na projektu spolupracovala řada významných technických partnerů. Poháněcí soustavu dodala známá společnost Linde Material Handling GmbH z německého Aschaffenburgu, která navrhla kompaktní eco-Kit S/M/L (premiéra na výstavě Automechanika 2012 ve Frankfurtu) nejen pro pohon svých vysokozdvižnách vozíků, ale i pro jiné partnery (patří k nim Rinspeed MicroMAX, ale také elektrifikovaný Fiat 500 eMotion od firmy Karabag GmbH z Hamburku). Dodává se s výkony trakčního střídavého indukčního elektromotoru 16 (verze S), 32 (M) a 50 kW (L), přičemž Rinspeed zvolil prostřední variantu M s výkonem 32 kW a točivým momentem 130 N.m při 2000 ot/min, která vozidlu s pohotovostní hmotností 1 380 kg uděluje zrychlení 0 – 100 km/h za 8,0 sekundy, největší rychlost 95 km/h a dojezd kolem stovky kilometrů. Řidič ovládá volič R-N-D, elektromotor pohání přední kola přes redukční převod. Blíže neurčený akumulátor je Li-Ion-Polymer s napětím 110 Voltů. Kompatibilní nabíječky připravila společnost RWE Efizzienz GmbH z Dortmundu.
Základem vozidla MicroMAX je ocelový rám s rozvorem náprav 2 697 mm a nezávisle zavěšenými koly (vzadu torzní příčka), působivá kola z lehkých slitin 7,5 J × 17 dodala společnost AEZ-Wheels Norberta Frohnera z rakouského Hirtenbergu, pneumatiky jsou Goodyear Efficient Grip rozměrů 225/50 R 17. Kokpit řidiče zahrnuje přístrojový štít s palubním počítačem VDO a dotykový displej s řadou různých funkcí po jeho pravé ruce. K dalším partnerům patřily firmy Noser Engineering (infotainment), Harman (multimediální palubní systémy), Evonik Industries (organické sklo Plexiglas), Gaugler & Lutz (sendvičové konstrukce), Grace Pro (elektrická jízdní kola), Eberspächer (topení a větrání), Hornschuh (potahy), Strähle + Hess (textilní doplňky), Technická univerzita Ilmenau, TRW (bezpečnostní pásy) a další; prototyp byl postaven ve spolupráci s další švýcarskou firmou ESORO AG z Fällandenu, známým tvůrcem elektromobilů. Přestože autosalony se v Ženevě už nepořádají, Frank M. Rinderknecht dále pokračuje na projektech nové mobility.
