V prvním díle seriálu o hybridních pohonech jsme se zabývali výhodami hybridního systému obecně, ve druhém historií hybridního pohonu, která se zdaleka netýkala jen aut. Tentokrát se podíváme na návrat hybridů na silnice, tedy historii hybridního pohonu už jen v autech.
Jak se rozšířil hybridní pohon v osobních autech? – Podívejme do historie hybridů
Na silnice se hybrid vrátil ve velkém díky soupeření dvou japonských automobilek. Společnosti Honda a Toyota uvedly každá svůj vlastní, principiálně odlišný systém, z nichž každý se později uplatnil v trochu jiném tržním segmentu. První přišla v roce 1997 Toyota se svým Priusem, avšak pouze na japonský trh. Takzvaný full-hybrid používal dva elektromotory a uměl jet jak na spalovací motor s asistencí elektrického motoru, tak čistě na elektromotor. Na rozhodující americký trh však dorazila v roce 1999 první Honda se svými futuristicky tvarovaným Insightem. Vůz, jehož druhá generace se později podívala i do Evropy, potažmo Česka, vsadil na odlišné karty. Elektromotor zde byl jediný, vřazený mezi převodovku a motor, s nímž byl pevně spojený. Proti řešení Toyoty byl slabší a umožňoval jet čistě na elektřinu jen řádově desítky metrů s překonáváním odporu zhasnutého motoru, jenže byl také jednodušší a levnější. Řešení později známé jako mild-hybrid bylo na světě a dnes je nejrozšířenějším cenově dostupným hybridem.
Svět dlouho hybridům nevěřil a bohorovně jej přehlíželi i ostatní výrobci. Nevalné tržní počátky obou japonských konkurentů sledovali s blazeovaným nezájmem. Jenže pak se počátkem nového milénia do roztodivného japonského sedánku se znakem Toyoty zamiloval Hollywood. A rozhořela se kulturní válka mezi starým světem reprezentovaným svalnatým Arnoldem Schwarzeneggerem a jeho sedmi Hummery H1 a novým politicky korektním a ekologickým, jehož ambasadorem se stala Susan Sarandonová a po uvedení mnohem atraktivnější druhé generace v roce 2004 i Tom Hanks. Předem rozhodnutý boj zuřil intenzivně, ale krátce. Prodeje vyskočily, svět si Priusu všiml (Honda se s druhou generací hybridů netrefila do vkusu zákazníků zdaleka tak přesně) a jezdit pod 5 litrů na 100 kilometrů se stalo módou. Zejména když se ukázalo, že to není na úkor ničeho; pohodlí, praktičnosti ani uživatelské náročnosti. Prius II se stal globálním hitem a celých šest let výroby si užíval nepřítomnost zcela zaskočené konkurence. Další impuls přišel, když se v roce 2005 začal vyrábět v Číně.
Teprve třetí generace z roku 2009 už čelila prvním nesmělým krůčkům konkurence. Proti jejich trnitým začátkům ovšem stála vyspělá japonská technika. Přesto se hybridy rychle šířily, vidina snadného snížení normované spotřeby (s tou reálnou to mnohdy tak slavné nebylo) byla lákavá. Zhruba v tomto období se tedy začaly hybridy masově rozšiřovat. A zároveň se tou dobou začaly objevovat i první sériové plug-in hybridy. Mezi nimi se později stalo na dlouhá léta nejprodávanějším modelem na světě Mitsubishi Outlander PHEV, které je typickým představitelem této kategorie, ale první plug- in hybrid to nebyl. Na historii plug-in hybridů se ale zaměříme v některém z dalších dílů.
V tuto chvíli ještě zůstaneme u full-hybridů, tedy plnohodnotných hybridů ale bez externího nabíjení. Až dosud jsme se zabývali modely, které vznikly jen jako hybridy a zpravidla měly karoserii podřízenou aerodynamice, což ne každý byl schopen přijmout. Když to někdo bral jako součást své eco-image, samozřejmě se mu tvar Toyoty Prius nebo Hondy Insight s podobnou siluetou hodil. Když ale někdo neměl touhu na sebe příliš upozorňovat, neměl z čeho vybírat. Jednou z výjimek byla Honda Civic Hybrid, která se vyráběla jen s karoserií sedan. Od roku 2001 do roku 2004 šlo o sedan odvozený od sedmé generace Civicu a od roku 2005 pak šlo o sedan odvozený od osmé generace tohoto modelu. Ta se již dostala i do Evropy, byť tu tak rozšířená nebyla. Ale v USA šlo o jeden z nejprodávanějších hybridů.
Dalším zlomem byly hybridy s karoserií běžných vozů
Další výjimkou byl Ford Escape Hybrid, který se představil v roce 2004 a šlo o SUV s hybridním pohonem. Toto SUV mělo podobný systém pohonu jako Toyota Prius, ostatně Ford využíval 20 patentů Toyoty, které souvisely s hybridním pohonem. Kromě zmíněných dvou „běžných“ modelů ale opravdu nebylo z čeho vybírat. Situace se postupně začala měnit. V roce 2006 přišla hybridní Toyota Camry, což je na americkém trhu velmi oblíbený sedan. V témže roce dorazil na americký trh i Nissan Altima Hybrid, což je sedan podobné velikosti. O tři roky později pak dorazila na trh hybridní Honda CR-Z. Ta sice také byla k dispozici jen jako hybrid, ale šlo o sportovní coupé se siluetou inspirovanou u legendární Hondy CR-X. Navíc měla unikátní spojení hybridního systému s manuální převodovkou. Na rozdíl od full-hybridů, které většinou využívaly planetovou převodovku, to hybridní systém Hondy s označením IMA (který bychom dnes označili za mild-hybrid) umožňoval. V témže roce přišel Ford s modelem Fusion Hybrid, který se představil již v roce 2008. Nešlo ale o křížence malého hatchbacku a MPV, který známe z Evropy, ale o sedan střední třídy, tedy velikosti Fordu Mondeo. Tím se hybridy začaly v Americe rozšiřovat mnohem více a o pár let později už brázdily tamní velkoměsta velké flotily hybridních žlutých taxíků, které tvořily zejména Toyoty Prius a Camry nebo Fordy Escape.
V Evropě lze za zlom považovat rok 2010, kdy na trh dorazila hybridní Toyota Auris první generace. Opět šlo o běžný model, tentokrát ovšem pro Evropu typický kompaktní hatchback. Pohonný systém sdílel Auris s Priusem a šlo o první masově vyráběný hybrid v Evropě. Byl totiž vyvinutý pro Evropu a jeho výroba probíhala ve Velké Británii. V následujícím roce do Evropy dorazila také Honda Jazz Hybrid, která se v Americe prodávala jako Honda Fit Hybrid. Tehdy šlo o druhou generaci Hondy Jazz a měla mild-hybridní systém Honda IMA. Mimochodem, nyní je na trhu čtvrtá generace Hondy Jazz a ta se již prodává pouze jako hybrid. Zmíněné první hybridy Toyota Auris i Honda Jazz už jsou ale vozy, které u nás na silnicích potkáváme dosud, byť v Česku nepříliš často.
V Evropě sehrály důležitou roli hybridní kombíky
Podobnou roli, jako v Americe sehrály větší hybridní sedany a SUV, sehrála v Evropě a zejména v Česku Toyota Auris druhé generace, která nabízela hybridní pohon i v karoserii kombi. Ta dorazila v roce 2013 a začala být zajímavá pro rodiny ale i firemní flotily, které často volí právě vozy s karoserií kombi. Tím jsme se tedy dostali do současnosti, protože hybridních Toyot Auris Touring Sports potkáváme na silnicích hodně včetně mnohých v barvách různých firem. A to i přestože mezitím přišel nástupce, kterým se Toyota vrátila k původnímu názvu Corolla. Mezitím přišly do módy SUV a crossovery. V této kategorii přispěchaly s několika hybridními modely i značky Hyundai a Kia. Toyota mezitím rozšířila hybridní pohon do většiny modelů ve své nabídce. S hybridy přichází také Honda, která u nových modelů nabízí pouze hybridní pohon. Takže už je z čeho vybírat, byť z evropských výrobců nabízí plnohodnotné hybridy bez externího nabíjení pouze značky Renault a Ford, který je ovšem spíše americkou značkou.
Není hybrid jako hybrid
V příštím díle se podíváme blíže na rozdělení hybridních systémů, protože není hybrid jako hybrid. Mezi jednotlivými hybridními systémy jsou velké rozdíly a právě ty si rozebereme.
