Německý Opel není jediným výrobcem, který v posledních dvou letech oprášil staré známé jméno a poslal jej zpět od nabídky. Své by o tom mohl vyprávět například nový Fiat Grande Panda, který je de facto přímým sourozencem nové Frontery. Jenže staromilci se s novým postupem mnoha automobilek neztotožňují a upřímně? Já se jim nedivím. „Stará“ Frontera sice taktéž byla dvojčetem Isuzu Rodeo, jenže v obou případech šlo o plnohodnotný offroad s rámovou konstrukcí, pohonem všech čtyř kol, obstojnou světlou výškou a pořádnými motory. To nová Frontera je městským crossoverem, u kterého nepočítejte s ničím, co by vám v těžším terénu mohlo pomoci. Už v loňském testu elektrické verze jsem si stěžoval na to, že auto by se mělo jmenovat jinak, protože se svým pradávným předchůdcem má společný skutečně jen název.
Technické parametry Opel Frontera Hybrid 96
Kompletní specifikace| Konstrukce | SUV, 4 380 × 2 020 × 1 645 mm, 1 344 kg |
|---|---|
| Pohon | Hybridní (elektřina/benzin), hnaná náprava: přední |
| Výkon | 107 kW, 145 koní, točivý moment: 260 Nm |
| Nádrž | 44 l |
| Spotřeba | Kombinovaná: ? l / 100 km |
| Cena od | 539 990 Kč |
Do testu každopádně dorazila mild-hybridní verze s výkonem 145 koní ve výbavě Edition. Komu to postačí, vyjde na 539 990 Kč. Otestovaný vůz ale dostal v rámci příplatků zelený metalický lak Khaki, který vyjde na 15 tisíc korun. Z fotografií je jasně patrný taktéž paket White v ceně 12 tisíc korun. Ten přidává bílou střechu, černé střešní ližiny a v retro designu vyvedené 16" ocelové ráfky v bílé barvě s pneumatikami o rozměru 215/65. Avšak pozor, bílý paket lze kombinovat jen se třemi laky karoserie (oranžová, černá a zelená). Osobně bych si ale odpustil polep karoserie, jehož cenu jsem v ceníku nenašel. Vůz pak totiž poutá až příliš mnoho pozornosti a za mě je Frontera s bílými disky a střechou poměrně nápadným kouskem.
Největší předností nové Frontery je ale vnitřní prostor, kdy se za volant pohodlně usadí i 190 cm vysoký řidič. Horší je to však s místem pro kolena, kterým překáží široký středový tunel, jenž k tomu všemu má netypicky řešené držáky na nápoje. Většina současně vyráběných vozidel má totiž kompletní plastové výlisky pro plechovky/lahve s nápojem, jenže v Opelu na to šli jinak. Držáky postrádají boční plastový výlisek a místo něj je zde látkový pruh, který má vtisknuté logo Frontery s obřími koly. Výsledek? Nedrží v nich prakticky nic a stačí ostrá zatáčka a po podlaze vozu se vám začnou válet lahve či plechovky. To se Němcům nepovedlo. Interiér je zkrátka navržen jednoduše a hlavním materiálem jsou zde tvrdší plasty. Alespoň musím ocenit fakt, že Opel si dal záležet na praktických detailech, jako jsou kapsičky na mobil nebo pásky pro uchycení tabletu na zadní straně předních sedadel.
Největší změnou oproti loni testované verzi je pak to, že vůz konečně ukazuje průměrnou spotřebu. Pod kapotou se pak nacházel benzinový tříválcový motor 1.2 Turbo. Ten je dostupný s výkonem 110/145 koní. Za mě je silnější varianta určitě lepší, protože nabízí lepší odpich z místa, a to hlavně při plně naloženém voze. Standardem je pak pro oba motory výhradně šestistupňová dvouspojka eDCT, které ale chybí pádla pro řazení pod volantem. Dokonce jsem zde postrádal i volbu jízdního režimu a kdo si snad všiml písmenka „L“ na voliči převodovky, ten může na tuto skutečnost klidně zapomenout. Po jeho aktivaci se totiž nestalo prakticky nic. „Lko“ zde slouží výhradně k upravení síly rekuperace, jenže jak se během testu ukázalo, převodovka jako by o jeho spuštění ani nevěděla.
I když jsem si vědom nízké ceny vozu, nedokážu pochopit, proč je nová Frontera plná kompromisů. Umím si představit, o kolik by se zvedl zájem o tento vůz v případě, že by šlo přikoupit pohon všech kol a pořádně fungující převodovku. Jenže, jak se ukazuje, vedení koncernu Stellantis zřejmě začíná zapomínat na potřeby zákazníků a jede si svou. Dá se říci, že na nelogické uvažování doplácejí všichni výrobci, kteří do tohoto koncernu patří a člověk si až říká, kam až to může zajít. Přední náhon každopádně měl často problém s přenesením výkonu na silnici, a to navzdory nízkému točivému momentu 260 Nm. Vůz umí krátkou chvíli jet i na elektřinu, ale pouze do rychlosti cca 75 km/h a nesmíte u toho příliš šlapat na plynový pedál. Maximální rychlost této varianty pak činí 194 km/h, což je vzhledem k výkonu 145 koní tak akorát.
S vozem jsem celkem ujel 350 km a průměrná spotřeba činila na konci testu 6,5 l na 100 km. Výhodou je pohotovostní hmotnost pouhých 1 450 kg, takže rozpohybovat auto nedá příliš práce. Současně nechybí hbitost i ve vyšších rychlostech. O něco horší je to avšak s objemem palivové nádrže, který zde činí pouhých 44 l. V rychlostech okolo 140 km/h bude auto konzumovat kolem 7 l na 100 km, což postačí k dojezdu lehce přes 600 km. Na druhou stranu, ve srovnání s plně elektrickou variantou jde o hodně solidní dojezd, který moc neovlivní teploty pod bodem mrazu. Samostatnou kapitolou testovaného vozu je podvozek, který by se dal označit za průměr. Jeho schopnost pohlcovat nerovnosti je celkem dobrá, ale jakmile začnete vůz hnát na limit, rázem zjistíte, že tady nelze ani náznakem očekávat sportovní chování.
Nový Opel Frontera je velmi prostorný, nabízí solidní zavazadelník a v případě nejvyšší verze GS můžete mít až sedm míst k sezení. Kdo ale hledá nástupce populárního offroadu, ten zde rozhodně nepochodí. Výhradně pohon přední nápravy, nižší světlá výška a především celkem skromná technika koncernu Stellantis jsou hlavními argumenty, proč je nová Frontera jen odkazem na vůz, který v nejvyšší specifikaci a šestiválcovým motorem stál skoro milion korun. Za tu cenu ale tehdy zákazník dostal větší porci luxusu, kvalitního zpracování a parametry, jež držely krok s konkurencí, mezi kterou se řadilo například Mitsubishi Pajero Sport.
Foto: fDrive.cz
