Opel Frontera Electric GS Line (2025)

Opel Frontera se do historie automobilismu zapsal již v roce 1991, kdy se poprvé objevil na světových trzích. Nová Frontera, ačkoliv stále působí bytelně, je spíše moderním crossoverem střední velikosti. Zajímavostí je ale povolené zatížení střechy až 240 kg, což naznačuje, že vůz bude vhodný i pro kempování se stanem na střeše nebo převoz těžších předmětů na střešním nosiči. Současná Frontera je k dispozici pouze jako předokolka a v žádné verzi nenabízí pohon všech kol. To je škoda, protože německá novinka vypadá celkem robustně a zdá se, že se lehčího terénu nezalekne. Do testu jsem převzal verzi se základní kapacitou baterie, avšak ve vyšší výbavě GS Line. Ta aktuálně vychází na 799 990 Kč bez akční slevy. Ta samá výbava s větší baterií je pak o 110 tisíc korun dražší.

Po designové stránce zde není moc co ocenit, protože se jedná o koncernové dvojče Citroënu C3 Aircross. Proto zde vidíme totožné tvary karoserie a snad jen příď je dostatečně odlišená po vzoru Opelu. Nechybí černá maska, hezky tvarované LED světlomety a po stránce prostoru jde o dvě totožná auta. Vlastně se zde zákazník rozhoduje jen na základě vizáže. Největší předností nové Frontery je vnitřní prostor, kdy se za volant pohodlně usadí i 190 cm vysoký řidič. Horší je to však s místem pro kolena, kterým překáží široký středový tunel, jenž k tomu všemu má netypicky řešené držáky na nápoje. Většina současně vyráběných vozidel má totiž kompletní plastové výlisky pro plechovky/lahve s nápojem, jenže u Opelu na to šli jinak.

Exkluzivně jsme projeli nový Opel Frontera Electric – Elektromobil se skvělým poměrem cena/prostor

Držáky postrádají boční plastový výlisek a místo něj je zde látkový pruh, který má vtisknuté logo Frontery s obřími koly. Výsledek? Nedrží v nich prakticky nic a stačí ostrá zatáčka a po podlaze vozu se vám začnou válet lahve či plechovky. Levná řešení jsou bohužel vidět skoro po celé kabině, takže třeba palubní systém postrádá možnost designové úpravy ikon, změnit nelze ani barvu obrazovky. A kdo by snad hledal nějaké nastavení vozu, má taktéž smůlu. Docela mě trápil příliš jasný svit digitální palubní desky před řidičem. Jas nelze nikterak korigovat a hlavně v noci je jízda s takto intenzivně svítící obrazovkou až nebezpečná. U faceliftu bych minimálně toto napravil.

Na celou obrazovku

Interiér je pak navržen jednoduše, s důrazem na praktičnost. Materiálem jsou sice tvrdší plasty, ale vzhledem k cenové kategorii to je pochopitelné. Opel si dal záležet na praktických detailech, jako jsou kapsičky na mobil nebo pásky pro uchycení tabletu na zadní straně předních sedadel. Mile mě překvapila sedadla, která mají manuální ovládání a jsou celkem pohodlná. Dokonce i 200 km dlouhá cesta se v nich dá zvládnout na jedničku, za což do Opelu posílám palec nahoru. Cením taktéž objem kufru 460 litrů, je přítomno i dvojité dno. Pod podlážku se tak dají schovat nabíjecí kabely na AC a domácí nabíjení, přičemž po sklopení druhé řady sedadel vznikla takřka rovná ložná plocha. Frontera tak ukázala, že umí být velmi prostorným rodinným vozem a až na pár přešlapů je to docela fajn crossover.

O něco horší dojmy si ale odnáším z jízdy a spotřeby. Základní verze je totiž dostupná s baterií o kapacitě 44 kWh, která posílá energii k elektromotoru na přední nápravě o výkonu 83 kW. Když pominu to, že auto má jen průměrnou dynamikou a jede pouze max. 143 km/h, pak základní baterie postačí ke slušnému dojezdu snad jen ve městě. Palubní počítač vozu navíc neukazuje spotřebu, takže řidič bude muset pečlivě počítat, za kolik vlastně jezdí. Za celý test jsem ujel skoro 700 km a opakovaně jsem dosáhl toho, že mi baterie umožnila ujetí okolo 250 km v kombinovaném režimu. Ten obnášel 40 % dálnic, 30 % okresních silnic a zbytek připadal na město. A zatímco ve městě se dojezd takřka nesnižoval a ubýval jen po troškách, okresky a dálnice znamenají pro elektrickou Fronteru malé peklo.

Na celou obrazovku

Auto je sice dostatečně prostorné a i jeho sedadla nabídnou jistý jízdní komfort, jenže za mě by bylo dobré volit Fronteru s větší baterií. Teprve ta umožní i na dálnici ujet na jeden zátah více než 170 km. Přesně tolik ujela mnou testovaná verze. Na rychlonabíjecí stanici lze navíc využít nabíjecí výkon jen 100 kW, což je opět podprůměr. Opel si toho je vědom, nejspíše i proto nastavil cenovou politiku docela příznivě. K dispozici je naštěstí i hybridní verze, která má o dost lepší dynamické schopnosti. Z pozice řidiče jsem totiž neměl ani šanci měnit jízdní režim. Rekuperace možná je, avšak jen ve dvou stupních (silnější a slabší). Ani v té silnější ale nelze vůz ovládat jedním pedálem, což je opět škoda. Koncern Stellantis by tak měl zapracovat na instalované technice a výbavě svých modelů, protože zrovna Frontera na to silně doplácí.

Stačilo by, aby auto mělo v elektrické verzi výkon 150 koní, pádla pod volantem, nabízelo alespoň základní nastavení palubních funkcí a najednou by byla řeč o naprosto jiném voze. Stále ale najdu věci, za které je potřeba vůz pochválit. Tak třeba vypínání velmi otravného upozornění na překročení rychlosti je velmi snadné, a to skrze fyzické tlačítko nalevo od řidiče. Auto navíc nevypadá špatně a uvnitř je překvapivě hodně místa. Rozhodně ale není dobré vzpomínat na 90. léta, kdy se v ČR prodávala první generace Frontery. S tou má testovaná novinka společné jen jméno, což je na jednu stranu trošku škoda.

Foto: Roman Havlín, fDrive.cz