Když se městská elektrododávka vydá napříč republikou

Vydat se elektromobilem s podprůměrným dojezdem napříč naší republikou se již dá považovat za menší dobrodružství. Jak probíhala má cesta Mercedesem eVito z hlavního města až na samotný jih Moravy, který hraničí se Slovenskem, se dozvíte na následujících řádcích. Pokud by vás více než cesta zajímal vůz samotný, přečtěte si můj nedávný test.

Cesta na jižní Moravu (den první)

Má odysea začala 4. května v sobotu ráno. Dobu, kdy si mnozí dopřávají dlouhé válení se v posteli a pozdní snídani, u mne vyplnil poměrně časný budíček a něco málo před půl devátou jsem již opouštěl teplo a komfort domova, abych nasedl do elektrododávky Mercedes-Benz eVito. Jelikož mi displej palubního počítače ukazoval přibližně 80 % kapacity baterie, rozhodl jsem se před výjezdem z Prahy navštívit nabíjecí stanici ČEZ v Praze-Michli u restaurace Burger King (Chodovská 1554/3c, 141 00 Praha 4 – Chodov), kde na mě čekala volná parkovací místa a mohl jsem zde v klidu nabíjet.

Na cestu jsem si s sebou kvůli smysluplnému vyplnění času během nabíjení vzal hned dva notebooky.

Během času stráveného nabíjením jsem si mohl znovu projít trasu, kterou jsem se rozhodl vydat. Mým prvním velkým cílem bylo Brno, druhým pak Hodonín, což je město na samotné hranici se Slovenskem na jižní Moravě. Pochopitelně jsem během této cesty plánoval zasavit i jinde, abych překlenul na tento elektromobil dlouhou vzdálenost Brno–Praha. Zpět však k mému plánování. Vybaven čipem ČEZ a PRE jsem pochopitelně chtěl na trase, kde mohu nabíjet u stanic těchto dvou provozovatelů. Od nabíječky u Burger Kingu jsem se tedy nejprve rozhodl „popojet“ na zastávku McDonald's na dálnici D1 (Čechtice 63, 257 65 Čechtice), která disponuje hned několika nabíjecími místy. Po zdolání prvního úseku cesty, který probíhal bezproblémově, jsem dorazil na místo. Toho nejdůležitějšího, tedy volného místa u nabíječky, jsem se naštěstí dočkal. Na dvou místech ze čtyř bohužel stály spalovací Octavie s německou poznávací značkou (kterou jsem měl i já), jejichž řidiči pravděpodobně nechápali význam horizontálního značení na zemi, vertikální dopravní značení rovněž odkazující na vyhrazená místa ani nabíjecí panel v jejich výhledu a zaparkovali zde stejně. Přitom bylo parkoviště přinejlepším napůl plné a nad jejich počínáním tedy nezbývá než kroutit hlavou.

Zde jsem nabíjel přibližně tři hodiny, občerstvil se ve fast foodu, ačkoliv těmto jídlům neholduji, a vydal se opět na cestu. Volný čas jsem využil k práci. Na cestu jsem si sebou totiž vzal pro jistotu hned dva notebooky. Jelikož jsem baterie automobilu nedobil do 100 %, musel jsem následně zastavit na cestě v Jihlavě u stanice E.ON (v blízkosti hypermarketu Albert s adresou Romana Havelky 5005/1B, 586 01 Jihlava). Při prohlédnutí naší mapy nabíjecích stanic, která mi byla během cesty i při plánování opravdu neocenitelným pomocníkem, zjistíte, že na cestě z Prahy směrem do Brna existuje úsek, kdy (v případě že máte elektromobil s nižším dojezdem) musíte využít i některou z nabíjecích stanic jiného poskytovatele než ČEZ, u kterého jsem chtěl nabíjet primárně. Rozhodl jsem se tedy právě pro E.ON. Po příjezdu k nabíjecí stanici jsem záhy zjistil, že se firma rozhodla od prvního dubna zatrhnout nabíjení zdarma, tudíž jsem musel zaplatit kartou a spustit nabíjení skrze webovou aplikaci. Bohužel musím konstatovat, že právě webové rozhraní příliš dobře nefungovalo, a než se mi podařilo elektromobil udržet ve stavu nabíjení, webová aplikace se asi čtyřikrát samovolně vypnula, čímž přerušila nabíjení. Po pátém úspěšném připojení a nabíjení, které se zdálo být stabilní, jsem raději vůbec neotevíral internetový prohlížeč. Navíc během několikanásobného zapojování kabelu a opětovného skenování QR kódu začalo pršet. Usadil jsem se tedy do auta a pokračoval v práci na notebooku.

Při příjezdu jsem zastihl řidiče elektromobilu, který zrovna parkoval k jedinému nabíjecímu stojanu.

Po dostatečném nabití, které mi dovolilo dojet k nejbližší nabíjecí stanici od ČEZu, jsem se opět vydal na cestu. Původně jsem měl v plánu zajet do Rosic, k čemuž jsem potřeboval dojezd alespoň 80 kilometrů. Pokud bych chtěl na nabíjecí stanici E.ONu nabít do 100 %, strávil bych tam další dobré tři hodiny. Někdy kolem čtvrté jsem proto vyrazil a v 16:54 „zakotvil“ v Ostrovačicích na adrese Veveří 270, 664 81 Ostrovačice. V tu chvíli mi palubní počítač ukazoval dojezd 25 kilometrů a mým dalším záchytným bodem měla být prodejna automobilů J.P.N. Cars s.r.o. - Nissan v Brně ve Slatině. V Ostrovačicích naštěstí bylo dostatek parkovacích míst, a to jak těch klasických, tak pro elektromobily. Na parkovišti jsem byl de facto sám, takže ideální situace. Nabíjel jsem zde přibližně 20 minut a poté se opět vydal na cestu.

Při příjezdu k nabíjecí stanici ČEZ u zmíněného prodejce automobilů ve Slatině jsem zastihl řidiče vozu Tesla Model S, který zrovna parkoval k nabíjecímu stojanu (o víkendech je zde pouze jedno parkovací místo). Řidič o mé cestě z Prahy do Brna shodou okolností věděl, neboť sledoval fDrive.cz, což mě potěšilo, a tak jsme se dali na chvíli do řeči o tom, jaké je přejíždět s elektrododávkou na takovouto vzdálenost (tímto jej zdravím). Rozhodl jsem se tedy popojet asi pět minut dál k nabíjecí stanici AAA Auto, kde jsem zaparkoval a zašel si na jídlo do nedaleké restaurace. Zatímco se eVito nabíjelo, dělali mi společnost kamarádi z Brna, takže mi čas utíkal rychleji. Nabíjet jsem začal přibližně v 17:45 a automobil nabíjel až do 21:30. Kolem jedenácté hodiny jsem pak úspěšně dorazil do Hodonína k obchodu Kaufland, kde jsem eVito připojil k nabíjecí stanici a šel se vyspat.

Cesta zpět do Prahy (den druhý)

Druhý den jsem eVito naložil věcmi, které jsem si chtěl odvést do Prahy, a vydal se na cestu. Palubní počítač ukazoval nabití na 100 % s dojezdem 133 kilometrů. Ve 13:00 jsem vyrazil s tím, že opět zkusím štěstí u prodejce automobilů Nissan ve Slatině. Místo bylo naštěstí tentokrát neobsazené, a tak jsem zde nabíjel přibližně čtyři hodiny, tedy opět do 100 % tak, abych byl schopen dojet až do Čechtic a nemusel se zabývat nabíjením v Jihlavě. Vzdálenost však podle Google Mapy činila 138 kilometrů, což jsem nechtěl riskovat, takže jsem ze Slatiny zajel opět nejprve do Ostrovačic, kde jsem zase chvíli nabíjel.

Špatné počasí, kdy místy hustě pršelo a foukal sílný vítr, mi příliš nepomohlo.

V 19:48 jsem dorazil do Čechtic. Cesta to byla poměrně nervy drásající. Pochopitelně jsem jel jako vždy bez zapnuté klimatizace či topení a maximálně ekonomicky využívajíc okolní terén. Moc mi nepomohlo ani špatné počasí, kdy místy hustě pršelo a foukal silný vítr. Do Čechtic se mi však dojet podařilo, přestože mi během posledních kilometrů palubní počítač přestal ukazovat dojezdovou vzdálenost, kterou nahradil dvěma vodorovnými čárkami. Zajímalo by mě, jak daleko bych ještě ujel, pokud bych nezastavil v Čechticích. Testovat jsem to však nehodlal.

Přečtěte si také

Test Carsharing Anytime – Jak sdílení funguje a komu je určeno?

V Čechticích jsem musel nabíjet opravdu dlouho. Ve 23:00 navíc zavíral McDonald's, přičemž ve 21:53 mi palubní počítač ukazoval úroveň nabití 42 % a dojezd 50 kilometrů. Rozhodl jsem se však nabít zde eVito doplna nebo alespoň někde k hodnotě kolem 80–90 %. Pokud jsem chtěl nabít až do 100 %, podle počítače by se tak stalo až v půl druhé ráno. Rozhodl jsem se tedy si v autě na sedačkách zdřímnout a nastavit si budíček na 01:30. V tu chvíli jsem ocenil, že jsou sedačky rovné a poměrně pohodlné. Mohl jsem se na nich tedy celkem pohodlně natáhnout. Po probuzení jsem se vydal znovu na cestu a do mého bydliště v Praze dorazil někdy mezi půl třetí až třetí hodinou ranní.

Zhodnocení cesty

Vydat se na takto dlouhou cestu elektromobilem, který je určený do měst s papírovým dojezdem podle WLPT 150 km a reálným dojezdem 120 až 130 kilometrů, určitě není něco, co byste chtěli dělat často, a většina rozumných lidí to nechce ani vyzkoušet. Zvládnout se to však dá a z mého víkendového výletu se potvrdilo, že pokud máte reálný dojezd alespoň 120 až 130 kilometrů, můžete takto cestovat i mezi Prahou a Brnem (a Hodonínem). Nejvíce mě během cesty mrzelo, že eVito nepodporuje rychlé nabíjení. Kdybych jej měl a byl bych schopen nabít baterie například během hodiny, má cesta by zabrala mnohonásobně méně času a nemusel bych například přespávat v automobilu.

Pozor, pouze pro otrlé řidiče.

Co říci závěrem? Ano, je možné takto cestovat a i s Mercedesem eVito lze najet přes víkend více než 600 kilometrů. Jedná se však o cestu pouze pro otrlé řidiče, kteří jsou ochotni obětovat víkend. Obecně naštěstí dojezdy elektromobilů vzrůstají a vzdálenost dvou největších měst v České republice můžete hravě překonat na jedno nabití například poměrně cenově dostupnou Konou Electric od Hyundai.

Přečtěte si také

Test Hyundai Kona Electric – Elektrický unikát

Věřím, že až si za pár let na tuto cestu vzpomenu a uvědomím si, jak krátký dojezd kdysi mívaly elektromobily a jak dlouho se nabíjely, budu mít důvod k úsměvu.