„Ty máš super práci. Vozíš se luxusními auty, na tiskových konferencích jíš samý tatarák, lososa a další speciality a ve finále sedíš jen u počítače, kde můžeš chatovat s kamarády, popíjet výborné espresso a když se ti v kanceláři nelíbí, tak si zajdeš do kavárny a pracuješ tam.“ I tohle často slýchávám od svých přátel. Jenže opravdu je každodenní život automobilového novináře taková pohádka?
Asi bych začal tím, že každá práce je jako ledovec. Většina lidí vidí jen to, co je nad hladinou, ale zbytek jim jaksi uniká. Narovinu – opravdu takový život nemám.
Vyhledávání zajímavých novinek, ověřování informací, hledání obrázků v dostatečné kvalitě, jejich upravování, nasazování článků do redakčního systému a tak dále a tak dále. Do jisté míry tohle dělám v jakoukoli denní dobu. Ne každá novinka se nutně stane ve dvě odpoledne našeho středoevropského času.
Samozřejmostí je i nějaká týmová komunikace, mailovaní, správa sociálních sítí a tak dále. Ne, opravdu to není taková pohádka, jak to může vypadat. Rozhodně tento text nemá znamenat, že si na svojí práci stěžuji, ale spíš jako ukázka, že vše je trochu jinak, než to vypadá.
Pokud by váš trenér věděl, kolik jste toho nachodili, tak vás pochválí. 15 či 20 kilometrů není výjimka.
Celé dny sedíte u počítače, řešíte různé věci. O víkendu, a že jde o velkou většinu z nich, běháte kolem auta, které vám sice ostatní závidí, ale vy musíte udělat fotky a video. Co naplat, že kamarád má oslavu. Když nemáte hotové povinnosti, tak pro vás oslavu kamarád prostě nemá. Tyhle věci musíte udělat a věřte, že jsme také jenom lidi, a ne vždycky se nám chce. Ale je to naše práce.
Do toho jsou tady autosalony. Koukáte na krásná auta, ještě hezčí dívky. Sem tam se zastavíte na stánku automobilky, prohodíte pár slov, vypijete tolik espress, že byste mohli dělat leteckou show, a nakonec vše zakončíte luxusní večeří. A teď s pravdou ven.
Pokud zavzpomínám na poslední autosalon v Ženevě, tak ráno do sebe doslova pošlete nějaký ten jogurt, rohlík či cokoli jiného, na co zrovna máte chuť a je to k dispozici na benzince. Celý den pak běháte po výstavišti s batohem, který atakuje hmotnost i 10 kilogramů. Pokud byste odevzdali svému trenérovi na fotbale statistku nachozené vzdálenosti, tak vás pochválí. Patnáct či dvacet kilometrů není zase tak velká výjimka.
Běháte z press centra na výstavní plochu automobilek a zase zpět, abyste absolvovali podobný kolotoč, jaký jsem popsal výše: nasazení textu do redakčního systému, upravení fotek a dál už to znáte. A takhle celou dobu, dokud je výstaviště otevřené.
Nesnášíte-li KFC, ale zrovna jak na potvoru bude při cestě, pak věřte, že se jeho kuchyni naučíte milovat.
Následuje přesun do auta a zastavení na prvním McDonaldu, který ale musí být po cestě. Pokud nesnášíte KFC, ale zrovna jak na potvoru bude při cestě, pak věřte, že těch pár dní se jeho kuchyni naučíte milovat. Doma vybalíte všechny věci a jedete znova, tedy zpracováváte materiály, ke kterým jste se na výstavišti nedostali, a to až dlouho do rána.
Jestli se ze sprchy zvládnete dostat ještě do postele, tak si můžete poblahopřát. I když ono asi nezáleží, jestli těch pár hodin, které vám na spánek zbývají, strávíte ve sprše nebo v posteli. A druhý den znova.
V dalším díle si popíšeme do detailu, jak můj běžný den vypadá, co se nám běžně stává, jakou techniku v redakci používáme a zmíním se také o tom, kolik jaká činnost zabere času.
Zdroj ikonky: c2.staticflickr.com
