Klobásy, tokajské, vzpomínky na monarchii. Po Maďarsku elektromobilem

Vybrali jsme destinaci, která ještě před třiceti lety patřila do české hitparády; jednoduše proto, že za socialismu se jinam prakticky jezdit nesmělo. A náraz chudých Čechů na ekonomickou realitu západní a jižní Evropy, kam zasněně jezdili aspoň prstem po katalozích cestovních kanceláří, byl tak ničivý, že ještě nějakou dobu své dovolenkové zvyky stejně neměnili. Ano, mluvíme o Maďarsku, kde Balaton poskytoval neúspěšným žadatelům o výjezdní doložku do Jugoslávie aspoň iluzi moře. Jenže podobně, jako se východní Němci po převratu hromadně zbavovali Trabantů, tak i natěšení Češi přestali k našim jihovýchodním sousedům jezdit hned, jak to bylo aspoň trochu možné. Vábení Rimini či Bibione bylo mocné. Jenže postupem času se z nejrůznějších důvodů stalo letecké cestování do levnějších destinací spíše zlým snem, a tak se ti, co si nemohou dovolit výlet bizjetem na Mauritius, často vracejí k místům, kam jezdili za sluncem jako mladší. A především, kam dojedou autem.

Poklady pro zasvěcené

Maďarsko má co nabídnout. Počínaje krásnými městy v rakousko-uherském střihu přes řadu přírodních zajímavostí (puszta, levandulová pole, tropické ovoce, nechybí ani hory, byť nevelké) až po proslulé termální lázně a spoustu kulinářských i degustačních požitků za velice příznivé ceny. A koneckonců ani ten Balaton, časem proměněný v moderní rekreační zónu, není k zahození; zejména poloostrov Tihány evokuje spíše Riviéru. Připravit se naopak musíte na úzké silničky, často v tristním stavu (dálnice ovšem rostou závratným tempem, byť tamější poplatky nepatří k levným), jazykovou bariéru (najít místního obyvatele, hovořícího jakýmkoliv jazykem, aspoň trochu srozumitelným zbytku světa, bývá nečekaný problém i na místech, kde vás to překvapí), nepříliš záživnou, téměř zcela plochou krajinu, pokrývající většinu země, a hodně rurální vzhled vesnic.

Ještě malý seznam méně známých tipů na nádherné výlety: Dunajsko-drávský národní park Nagyberek, rezervace buvolů Kápolnapuszta, Malý Balaton, arboretum Tata, Národní park Bukové hory nebo také Bükk, údolí potoka Szalajka se závojovým vodopádem a jeskyní pralidí.

Z jakéhosi důvodu se náš blízký spojenec a spolučlen Visegrádské čtyřky téměř neobjevuje v českém zpravodajství. Kromě noticek o nacionalistickém premiérovi typický Čech, konzumující mainstreamová média, neví o Maďarsku prakticky nic. Je tedy ochuzen o nádhernou, vznosnou Budapešť, plnou úchvatných staveb, městských lázní, dobrého jídla a zábavy za pár korun. Nezná pozoruhodné maďarské dějiny, po několik staletí spjaté s naší zemí. A protože hrdí Maďaři, kteří dostali řadu tvrdých historických lekcí, jsou na svůj jazyk pyšní a jen neradi používají ty cizí, není získávání informací vůbec snadné.

Přečtěte si také

Pocta Nikolovi. Tesla spustila konfigurátor v Maďarsku a Rumunsku

A tak jen málokdo tuší, jak si v zemičce, jen o kousek větší než Česko, avšak méně lidnaté, stojí elektromobilita. Až na nepatrné střípky, jako je například nedávná zpráva o expanzi Tesly do balkánského světa právě přes Maďarsko. Proto jsme se vydali na krátkou reportáž, postihující jen malou část země, ovšem pro hrubou představu snad dostačující. Osedlali jsme Škodu Enyaq 80 a vzali s sebou škodováckou kartu Powerpass. Jedním z hlavních cílů totiž bylo zjistit, jak se s ní dá v Maďarsku elektricky žít.

Elektricky na jihozápad

Expedice vedla z česko-saského pohraničí přes Prahu, Hatě a Vídeň do menšího, ale staroslavného města Pápa (maďarsky papež), které se chlubí nádherně opraveným sídlem Esterházyovců s velkým zámeckým parkem, otevřeným pro zábavu. Už samotný příjezd do třicetitisícového města, ležícího nedaleko slovenských a rakouských hranic, je pro aspoň povrchního znalce historie zážitkem. Uherská sídla se za minulého režimu nezměnila zdaleka tak drasticky jako ta československá. Takže i když se nové domy samozřejmě stavěly, není každé druhé zjizveno necitlivě vklíněným panelákovým sídlištěm a násilně asanovaným centrem. Proto v ulicích ucítíte závan rakousko-uherského mocnářství. Na naleštěných hlavních třídách tolik ne, ale v klidnějších bočních ulicích, stále naplněných životem, se do minulosti v duchu vracíte (pokud vás to okouzlilo, popojeďte kousek dál na východ, v rumunském Satu Mare na vás historická atmosféra dýchne tak mocně, že by vás jistě nepřekvapilo ani setkání s císařem Františkem Josefem I.).

Zatímco od Budapešti se dnes už hvězdicovitě rozbíhají kvalitní dálnice, pokud náhodou míříte jiným směrem (jako my), čekají vás stále okresky, vedené přes jednu vesnici za druhou. A tomu také odpovídají cestovní časy. Nudit se ale nebudete, v zemi je stále něco zajímavého k vidění. Počínaje českým očím komicky znějícími názvy čehokoliv (zejména obcí) přes pozoruhodnou oblast od oblasti rychle se měnící urbanistiku vesnic až po zajímavé rozdíly proti našim reáliím. Zatímco kostel jako jednoznačná dominanta obce, viditelná zdálky jako první, je i zde samozřejmostí, a většina sakrálních staveb se také podobá těm našim, dál už jsou věci trochu jinak. Nadzemní vedení elektrického proudu, jakého jsme se u nás zbavili už v 80. letech, řady podobných přízemních domů se zadními vchody (tedy štíty bez dveří) a typické návsi s parčíkem, hospůdkou, stromem a všudypřítomným čapím hnízdem. K tomu vozový park, jaký jsme u nás vídali před dvaceti lety, korzující nastrojené rodinky, často v krojích, byť skromnějších, než známe z domácího folklóru, starší muži v kloboucích a houfy vášnivě diskutujících žen. Socialistické betonové krabice, v nichž bývaly obchody či kulturáky, sice nechybějí, avšak v menší míře. Mnohem méně je také ohavných novostaveb, kazících styl obce. Tady se na vesnicích žije podobně jako před sto lety a je to příjemná změna.

Hodně elektromobilů, málo nabíječek

S elektromobilitou je to trochu jinak než u nás. Z těch několika střípků (a také letmých pohledů do map nabíjecích stanic) snadno vznikne dojem, že Maďarsko je zatím nepolíbené. Jenže to není pravda. Elektromobilů na ulicích potkáváme mnohem více než u nás, byť jde většinou o starší a dostupnější modely (subjektivně převažuje Nissan Leaf první generace). Specialitou je značné množství elektrických taxíků, na jejichž pořízení tamější vláda poskytuje velmi štědré dotace. Jenže to platí jen ve městech; mezi nimi jsme byli během týdenního křižování krajinou kolem Rábu (Győr), Veszprému a Kamence (Szombathely) na silnicích s naším Enyaqem jediní.

Přečtěte si také

Zjišťovali jsme, jak se využívají maďarské dobíjecí stanice

Důvody jsou zjevně dva; kromě již zmíněného staršího vozového parku s menším dojezdem také zatím velmi řídká, nerovnoměrná a ne vždy logicky rozmístěná síť nabíječek. Naprostá většina se jich nachází v Budapešti, ostatní velká města také nějaké nabídnou, avšak zatím v omezeném množství i výkonech. Podél dálnic teprve nesměle rostou první stanice a zdaleka nelze hovořit o systematickém pokrytí. A na ostatních směrech je zatím temno. Záchranu lze hledat v aspoň středně velkých městech, avšak tam jsou zatím rychlé nabíječky vzácností. Naopak nejsou výjimkou DC stojany s výkonem 25 kW či méně. Je tedy jasné, že dálkové cesty po Maďarsku je zatím třeba rozvrhovat velmi obezřetně. Zejména proto, že údaje v nejrůznějších plánovačích bývají speciálně v případě Maďarska často zastaralé či nepřesné a kvůli jazykové bariéře bývá problém je ověřit.

Lidl to jistí

Útočištěm bývají jako u nás obchodní řetězce. I maďarský Lidl mívá u poboček bezplatné stojany (Swarco), které jako jediné z těch, co jsme vyzkoušeli, opravdu vždy fungovaly. Ovšem bývají to jen AC, takže s doplněním prázdné baterie během hodinového nákupu nepočítejte. Navíc se nám nabíjení z nějakého důvodu vícekrát přerušilo už záhy po zahájení. Nelze s tím tedy počítat na 100 %. U ostatních řetězců bývají rovněž nabíječky (Tesco, Aldi), ovšem už vyžadující autorizaci. Ty u Aldi (E:ON) by měly podle aplikace Powerpass fungovat se stejnojmennou kartou od Škoda Auto, ovšem nefungovaly. Naopak aktivace u Tesca (mobiliti) proběhla bez problémů. Zajímavou DC nabíječku pro nás zcela neznámého typu (rovněž mobiliti) a poněkud pouťového vzezření jsme objevili u Decathlonu. Poblikávala barevnými LED, místo displeje měla jen jednoduchý segmentový zobrazovač, ovšem DC nabíjení bez autorizace poskytla. Problém byl v tom, že jen do určitého SoC, pak začala hlásit jakýsi chybový stav, který vyřešil až restart celého stojanu hlavním vypínačem. Jenže ani po něm se vůz víc už nenabil.

A jaký chybový stav? To jsme nezjistili. Společným znakem naprosté většiny nabíječek i ostatních veřejných zařízení je na infocedulích absence jiného jazyka než maďarštiny. To se zdálo jako výzva pro automatický fotopřekladač v mobilu, jenže ani jedna z vyzkoušených aplikací si s textem neporadila buď vůbec, nebo neukázala jako výsledek překladu nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo smysluplný text. Googlovský překladač nepředvedl o moc lepší výsledky ani při pracném ručním přepisování textu. Řešením často nebylo ani stažení aplikace. Ta sice tu a tam uměla špatně anglicky, avšak registrace a zadání platební karty se nepovedlo ani jednou. Proč? Zeptejte se automatického překladače...

Potkali jsme nabíječky mnoha, nám mnohdy neznámých, poskytovatelů. Některé s kartou Powerpass spolupracovaly, jiné nikoliv, ač nás k nim aplikace zavedla. Příjemné překvapení čekalo v nádherném Veszprému, kde jsme se v centru připojili k (jediné) DC nabíječce 25 kW (mobiliti), kterou karta Powerpass bez problémů aktivovala a která slibovala dobít téměř prázdnou baterii za 2,5 hodiny. Tedy tak akorát za procházku tamním nevelkým, ale nádherným historickým centrem včetně vyhlídky, a skvělý oběd v jedné z čistých a pěkných restaurací. Zážitek kalilo jen občasné setkání s neuvěřitelně bezohledným řidičem, takřka přes mrtvoly si autem razícím cestu davem chodců a sprostě nadávajícím (soudě podle gest a několika vulgárních slov, stejných v češtině i maďarštině) těm, kdo se ohradili. To je ostatně typická vlastnost tamějších motoristů. Ač se zdají na první pohled klidní, stresující situace, například dlouhý průjezd vesnici předpisovou padesátkou za cizincem, občas vzbouří horkou uherskou krev a následuje dramatický předjížděcí manévr bez ohledu na okolí či blížící se protijedoucí auta. To však není pravidlem, většinou lze s tamějším provozem splynout velmi dobře; rozhodně lépe a klidněji než třeba v Chorvatsku.

Powerpass? To tu neznáme...

A nakonec bizarní zážitek. Výlet do stotisícového Rábu s rovněž krásným historickým středem, který má v centru údajně jedinou (pomalou) nabíječku, navíc v ulici, do níž se podle navigace téměř nelze dostat, nám zpestřilo hledání nabíjecího místa na jižním okraji města. Tam nám aplikace Powerpass ukázala shluk 22kW nabíječek, věštících pomalé AC nabíjení. Jedna z nich byla u Lidlu, kde jsme se chvíli zdrželi a vyrazili mapovat další. A ta byla v oploceném areálu za branou. Zahlédli jsme logo Škoda, zajásali, i přestože parkovací místo u nabíječky blokoval starší vůz, zjevně patřící zaměstnanci, se připojili a naše nadšení ještě vzrostlo po zjištění, že nejde o 22kW, jak věštila aplikace, ale o citelně rychlejší 25kW DC. Opět neznámý typ nabíječky s podezřele tenkým kabelem, ale kartu Powerpass akceptovala. Jenže chvilkový pocit štěstí přerušila komisní zaměstnankyně, která vyšla ze salonu a maďarsky nám asertivně sdělovala něco, co si nebylo možné vyložit jinak, než že máme odjet, protože nabíječka je „privat“. Stejně asertivní angličtinou (zbytečně) jsme vysvětlovali, že máme kartu přímo od Škoda Auto, že proběhla autorizace a nabíjení tedy neplatí oni. Pohled na kartu (na níž bohužel chybí logo Škoda) dámu znejistěl a zašla pro kolegyni, která kromě přívětivějšího výrazu uměla trochu anglicky. Ta nakonec pochopila, kdo jsme, co chceme, proč jim stojíme napříč před zaparkovanými auty a pokynula své kolegyni, ať zavolá šéfovi. Po delším hovoru, plném přikyvování, předala informaci a anglofonní paní nám řekla, že je to tedy asi v pořádku, že nikdy podobnou kartu neviděli a ani o ní neměly žádné informace. Jen jsem byl požádán o přeparkování místo onoho blokujícího auta, jenže se nepodařilo najít jeho řidiče, tak nás dámy nechaly po ujištění, že za dvacet minut odjedeme, stát na místě (za celou dobu se v areálu nepohnulo kolo) a s úsměvem jsme se rozešli.

Přečtěte si také

S jedinou kartou 265 000 nabíječek. BMW spustilo nabíjecí službu BMW Charging

Powerpass tedy v Maďarsku funguje, jenže zdaleka ne všude a bohužel ani tam, kde bychom to podle související aplikace očekávali. Překvapilo nás hlavně odmítnutí od nabíječek E.ON. Neuspějete ani u maďarské sítě ELMŰ-ÉMÁSZ, jejíž nabíječky bývají na veřejných parkovištích. Naopak u Ionity aktuálně uspějete na 100 %, protože v Maďarsku dočasně poskytuje nabíjení zdarma. V Maďarsku jsou ovšem zatím pouze čtyři stanice této značky (stejně jako v Česku). Uspět byste měli i u dealerů Škody, jenže jejich síť není v uherské zemi zdaleka tak hustá jako u nás, navíc bývají areály mimo pracovní dobu zavřené. Kromě toho neexistuje žádný jednoduchý a spolehlivý způsob, jak ověřit, zda u vytipovaných dealerů nabíječka skutečně je. Mimo samotné aplikace Powerpass, jenže na přesnost jejích údajů se zatím příliš spolehnout nedá. Také by mohla nabídnout mnohem více funkcí, například filtrování rychlých a pomalých nabíječek a ideálně i modul pro placení u stojanů, nepatřících do sítě Powerpass. Plánování elektrického výletu přes malebné Uhersko tedy bude zřejmě trochu dobrodružnější, než by mělo být. Na obranu škodováckého Powerpassu je třeba dodat, že zbylé aplikace, které jsme v této zemi testovali, tedy ABRP a Goingelectric, na tom nebyly s přesností údajů o nic lépe, spíše naopak.

Na celou obrazovku